Kdy přestat utrácet

Začněte šetřit, vzkázala Evropské unie Čechům. Varování je to důležité, byť sama Unie v tuto chvíli řeší, kde je hranice udržitelného zadlužování.

Česko dostalo vynadáno, protože neuhlídalo rozpočtový deficit v mezích, které Unii slíbilo. Nedržíme slovo. Místo tří procent a tří desetin hrubého domácího produktu se schodek vyšplhá až ke čtyřem procentům. Český ministr financí Miroslav Kalousek kritiku přijal a v televizi vysvětlil, že za větším schodkem stojí přehnané předvolební sliby a špatné hospodaření minulých vlád. V tom má nepochybně pravdu a je dobře, že to připomněl. Jen mohlo padnout slovo i o tom, že v té předchozí vládě seděli i lidovci a že na předvolebním servírování peněžních darů voličům se podílely všechny strany – ČSSD, ODS, KDU-ČSL i komunisté.

„Přijetí fiskální konsolidace zahrnuté v zákoně o stabilizaci veřejných rozpočtů, který je právě projednáván v českém parlamentu, by představovalo krok správným směrem,“ praví se ve stanovisku ministrů financí členských zemí Unie. To je dobrá zpráva pro vládu, a proto ji také kabinet akcentuje. Méně ale už připomíná, že EU také dodala, že stabilizace rozpočtu se má dít prostřednictvím sociální a důchodové reformy, která ve schváleném plánu Topolánkovy vlády ve smyslu ucelené koncepce chybí byť jen v hrubých obrysech.

Od chvíle, kdy se EU dohodla na regulaci rozpočtových schodků v koridoru do tří procent HDP, která vycházela z myšlenky minimalizace rizik nestability a hlavně z plánu na zavedení eura a udržení dobré společné měny, se v Bruselu vedou o rozpočtových schodcích vášnivé diskuse. V devadesátých letech, kdy světu vládl washingtonský konsensus liberalizace a privatizace, se rozpočtová disciplína tzv. Paktu stability brala jako vědecké dogma. Věřilo se, že vyšší deficity vždy rozvracejí ekonomiku, bez ohledu na to, zda je dělá pravicová nebo levicová vláda.

Minimálně od začátku nového tisíciletí se pohled na dogma tříprocentního stropu mění. S návratem silnější strategie „národních zájmů“ jednotlivé státy vysvětlují výjimečnost své situace – sociální, ekonomickou, cyklickou – a tím i nutnost překračování dohodnutých schodků. Jednaly tak i velké země včetně Německa. Itálie a Francie to dělají dodnes, ať vládne pravice či levice. Ekonomice těchto zemí to výrazně nepomohlo, ale nedošlo ani ke krizi.

Berlusconi nebo Prodi – situace je pořád stejná! Nový francouzský prezident Nicolas Sarkozy byl vítán ve funkci jako pravicový politik, přesto se staví proti dogmatu Paktu stability a žádá v Unii rozložení starých slibů na umírnění rozpočtových dluhů, protože si to žádá hospodářská situace Francie. Sarkozy obhajuje právo národních států na vlastní výklad aktuální rozpočtové politiky a přímo polemizuje se samozřejmým názorem komise, tlumočeným komisařem pro ekonomiku a měnovou politiku Jacuinem Almuniou: „Můžete dosáhnout růstu a zároveň udržet rozpočtovou disciplínu a přísnost.“ Tentýž kritický nárok žádá francouzský prezident i v otázkách měnových, jak ukazuje jeho kritika Evropské centrální banky.

Orientační bod

Česká pozice v tomto kontextu vypadá smířlivě, proevropsky. Jsou-li ekonomické ohledy nejdůležitějším prvkem sjednocování, dá se dokonce říct, že vláda má sklony k evropské centralizaci. Ministr financí po návratu z Bruselu vypadal jako poučený žáček, který odkýval vědecké radě její objektivní názor. Přitom ani v jeho straně nepanuje jednota v tom, zda je rychlé snižování rozpočtového schodku nutné. Poučku, že když ekonomika roste, má se rozpočet zbavovat dluhů, zná každý lidovec, jenže většina také dodá velké „ale“: „S patřičnými sociálními ohledy.“ A lidovci v tom nejsou sami.

Od teoretických diskusí o schodcích jsme se dostali k jádru sporu, který pod nimi bublá. Evropané nemají jasno v tom, jak velký sociální stát chtějí držet. Jinak řečeno: nevědí kolik peněz si na udržování sociální solidarity a smíru chtějí nadále půjčovat. A protože právě sociální struktura, zvyky a tradice jsou v Unii místně velmi rozdílné, vypadá logicky i názor, že s udržováním dogmatu tříprocentního schodku to není tak samozřejmé. Je to silné stanovisko, protože je neseno mimořádně provokativní tezí: „Univerzální ekonomická pravidla jsou přirozeně podřízena lokálnímu sociálnímu poli, nikoli naopak.“

I v českých diskusích by se mělo téma schodků převést na zkušenostní, reálnou půdu. Za čísly a penězi se skrývají lidé, jejich životy a sociální vazby. Jaké budou a kolik na ně chceme a můžeme dát, o to se hraje. Limit tří procent HDP je v tomto případě jen orientační bod „principu předběžné opatrnosti“, jehož překročení ale neříká, že daná země nutně směřuje k ekonomické katastrofě. To ale neznamená, že by tento orientační bod ztrácel smysl. Naopak – vždy je důležité mít nějakou jasnou metu.

Autor je redaktorem HN