Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti

Španělská literární hvězda konečně dorazila k nám.

Depresivní, neurotická a tolik podobná svým hrdinkám. Španělské spisovatelce Lucíi Etxebarrii, nositelce mnoha literárních ocenění a v její domovině jedné z nejčtenějších autorek, vychází v češtině román Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti. Napsala více než desítku knih, ale její literární styl plný slangu a ironie je velmi těžce převoditelný do češtiny. Také problémy, jimiž se zabývá, v 90. letech, kdy Etxebarria začínala být slavná, zdejší čtenáře příliš nepálily. Dnes je to jinak. Nad feminismem přestala česká společnost ohrnovat nos a autorčiny „městské“ příběhy o samotě, depresi, sebevraždách, nepochopení a lásce rezonují i u nás.

Jako ženský z okolí

Španělsko prožívalo svůj přechod k demokracii po pádu Frankovy diktatury zhruba o deset let dříve než my. Řešilo při něm docela jiné věci. Nejen démony občanské války, která rozdělila na dlouhá desetiletí společnost, ale zejména život moderní Evropy. Od té se za Frankova katolicky orientovaného režimu Španělsko vzdálilo stejně jako komunistické gubernie Ruska. V osmdesátých letech, v době kdy se nepoužívalo slovo gay, ale teplouš, kdy jediné slušné vzdělání pro mladého Španěla či Španělku představovala soukromá církevní škola (nejlépe vedená jezuity) a kdy byla čtvrtina země na podpoře, vtrhly do barů a diskoték tvrdé drogy a do kin Almodóvarovy filmy. Na konci této „divoké jízdy“ Španělsko ve velkém konzumovalo heroin, prožívalo emancipaci žen, boje za povolení potratů, deziluzi z nadnárodních společností a Lucía Etxebarria začala psát svůj první román Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti.

Odmítlo ho celkem sedm nakladatelství. Nakonec rukopis autorčin známý vnutil literátu Carlosu Pujolovi z prestižního nakladatelství Plaza y Janés a na světě byl bestseller. Každá autorčina kniha se dnes prodává v nákladech větších než 100 000 výtisků. „Prostě se podobám všem ženským z okolí,“ vysvětluje svůj dnešní recept na úspěch spisovatelka, novinářka a autorka filmových scénářů, která zazářila už v dětské literární soutěži Coca-Coly. Ostatně tohoto literárního ocenění si dodnes váží nejvíc, protože v jedenácti letech zvítězila v konkurenci několika tisícovek dětí z celého Španělska, zatímco o prestižní cenu Premio Nadal musela soupeřit „jen“ se stovkou autorů.

Husy na výkrm

Její hrdinky to nikdy nemají lehké. Většinou řeší nějaké trauma z dětství, v Lásce, zvědavosti, prozacu a pochybnostech je to odchod otce. S nepřítomností mužského elementu se každá ze čtyř románových postav vyrovnává po svém. Matka se stáhne do svého chladného odstupu ženy vychované v nóbl rodině na baskickém severu, po jižanském otci temperamentní Cristina si užívá života, drog a dřiny za pultem v „cool“ tanečním baru. Další ze tří sester propadne workoholismu a nejstarší z nich realitě uteče tak, že se vdá za nejbohatšího a nejnudnějšího muže, kterého zná.

Každá svůj život, přetržený otcovým odchodem, řeší jinak. A všechny špatně. Tedy, nejsou šťastné. Nemají si co říct a rozpadlou rodinu berou jen jako nudnou povinnost. Nakonec ale, když už jsou všechny tři dokonale na dně, pohlcené samotou, hysterií a prázdnotou, ze sebe dokážou vydolovat zbytek sounáležitosti, která se stane jejich posledním záchranným kruhem.

Ve všech Etxebariiných příbězích jde vlastně o variaci téhož. Ústřední téma lásky a odhalování společenských stereotypů jsou však jen skvostné doplňky největší síly jejího psaní – klinicky přesného pozorování současnosti. Vidíme sami sebe, když stážistka v nadnárodní firmě Cristina říká: „Trávila jsem život v mrňavé špeluňce jak husa na výkrm. Dvě dioptrie a skolióza, jen tak, z ničeho nic. A to všechno za pár šupů, protože slečna byla studentka, a tak s ní podepsali smlouvu jako s praktikantkou, což přeloženo do češtiny znamená, že makala stejně jako ostatní, ale vydělávala mnohem míň.“

Jsme její „otroci konfekce“, „mikronevolníci počítačových firem“, co „v kanclu se zatemněnými okny marní svůj život, jediný co mají“. Proto jí rozumíme, mnozí z nás stejně jako Cristina řeší nejen zpackanou lásku, ale taky to, jestli si cení víc volného času, nebo průměrné jistoty. Cristina raději pracuje v baru, kde má čas na čtení, ale jak namítá její sestra, úspěšná právnička, „čtení je pasivní“. Ona sama se smířila s moderním nevolnictvím dvanáctihodinové pracovní doby, jenže její život protkaný příručkami o správném chování ženy na vedoucí pozici je stejně bezvýchodný jako život o něco svobodnější sestry.

Postavy bojující s novodobými větrnými mlýny promiskuity, domácího násilí, hypoték a prášků na depresi jsou sympatické svou slabostí a zároveň živočišnou touhou problémy vyřešit. Muži a ženy se míjejí, zraňují, přibližují a vzdalují. Sobě navzájem i době, v níž musí žít. Lucía Etxebarria knihu za knihou pokládá přesnější otázky, a navíc je pořád stejně vtipná. A to není málo, protože, když je nám přes třicet, jsme sami a nemůžeme přestat brečet, tak je nejlepší podívat se místo do obrazovky počítače do zrcadla a s Cristinou se zeptat: „Co tady kurva dělám? Kurva co?“

Autorka je hispanistka.

Lucía Etxebarria: Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti, přeložila Hana Kloubová, Garamond, 284 stran.