Putování za Svatým Grálem

Galád a jeho druzi vyrážejí hledat Svatý Grál.

Putování za pravdou, osvícením a nalezením smyslu života v pomíjivém oceánu světskosti jsou stará jako lidstvo samo. Probíhala formou animálních rituálů, askezí, religiózního vytržení, požívání halucinogenních látek, ale i odchodů do samoty, na cesty. Vznikly tak mysteriózní masky, písně, kresby, tance, kultovní předměty, jakož i konstrukce tajemných staveb, chrámů, katedrál, ústně či písemně tradovaná svědectví o pohybu časem i prostorem. Otisky úsilí zaznamenala starověká i moderní literatura. V evropském kontextu jde především o Homérovu epickou skladbu Odysseia, Dantův alegorický epos Božská komedie, syntézu románu a satiry Gulliverovy cesty od Jonathana Swifta, Labyrint světa a ráj srdce J. A. Komenského, Bílou velrybu Hermana Melvilla anebo Kámen mudrců Marguerity Yourcenarové.

Technika vyprávění je téměř vždy stejná. Na začátku podobných příběhů se pravidelně objeví nějaká výzva a hrdina či hrdinové se vydávají na strastiplnou cestu protivenstvím světa i lidské duše. Po četných útrapách a zklamáních nakonec přesně jako v pohádce dosáhnou vysněného cíle. Oproti pohádce se však cíl i samotné putování stávají prostředky, jak zpřetrhat sekulární pouta existence. Nejinak je tomu i v Putování za Svatým Grálem od neznámého středověkého autora, jež u nás vyšlo ve znamenitém překladu a péči nakladatelství Triáda.

Pojíst chléb a vyrazit

„A když byl rytíř přichystán a vsedl na Lancelotova koně, vztáhne ruku ke kapli a přísahá, že s pomocí Boha a jeho svatých nepřestane nikdy putovat, dokud se nedozví, z jaké příčiny se Svatý Grál objevuje na tolika místech v Království logerském a kdo jej přinesl do Anglie a za jakým cílem…“

Stejně jako Lancelot z jezera usedají na své oře i další legendární postavy rytířů z družiny mytického krále Artuše. Gauvain, Perceval Waleský, Bohort, Galád a jiní od bran hradu Kamelotu otevírají vyprávění jednoho z nejpozoruhodnějších francouzských textů 13. století, v němž se rozvíjí artušovská látka.

Jak už bylo řečeno, nejde o putování za pozemskými věcmi. Dle legend byl Grál nádobou, v níž Ježíš při poslední večeři proměnil víno ve svou krev a do níž byla při ukřižování zachycena jeho krev. Proto i hlavní protagonisté příběhu nejsou obyčejnými lidmi, ale rytíři nebeskými. Neznáme jejich přesnou podobu, tvář, barvu vlasů, originální gestikulaci či nezaměnitelný hlas. Ani chutě, libůstky. Jsou ponořeni do kontemplace o životě, hříchu, Bohu, jen čas od času někde u osamoceného lesního askety „pojedí chleba a popijí obilného piva z poustevníkových zásob“. Pro dávného anonymního autora vzhled hrdinů nebyl důležitý. Původnost postav jim přece dodává božské poslání.

Čtenář rychle pochopí jejich modus vivendi, jenž ho bude provázet až do konce vyprávění. Neboli časné ranní vstání, navlečení rytířského brnění, mše, loučení v pláči s druhy, poustevníky či mnichy, kteří poskytli noční útočiště, a klusání na koni za dalším dobrodružstvím. Což může být klasický boj, odvrácení kletby, pomoc bezbrannému, učinění zázraku.

I tady je popis zdrženlivý a vyjma zranění, stigmat nejvyšší křesťanské oběti či tělesných vad nevíme rovněž nic o podobách králů, mnichů či poustevníků, natož obyčejného lidu, jenž splývá do koloritu emocí, výkřiků a teatrálně projevovaného smutku. Leč autor naštěstí pouští uzdu své fantazie jinde.

Předešlou absenci epična totiž vyrovnává barvitým líčením atmosféry hlubokých lesů, prastarých kaplí uprostřed melancholických vřesovišť, divokých nespoutaných řek, kamenných hradů, bílých osamocených opatství, temných roklí, pousteven, tajemných krucifixů i snových mystických zjevení, vidin.

Ozvěna za údery kopyt

Z hrobů šlehají plameny, ozývají se tajemné hlasy, kvílení, po moři plují bílé nebo černé koráby, řeky jsou kalné, aby mávnutím kouzelného proutku nabraly krystalicky čistý průzračný vzhled, hadi i lvi mají křídla, noční přízraky obklopují roje zářících hvězd a družiny slavnostně oděných králů a rytířů, z nebe se vynořují světelné dlouhé ruce, postavy dávných světců či apoštolů, andělé. Neboli raný středověk, jak ho známe z rytin, obrazů a iluminací biblických rukopisů. Na stránkách knihy působivě ožívá a ozvěnou za údery kopyt v hlubokých lesích tak ještě není nic jiného než ticho, zurčení posvátného pramene.

Až na hlavního hrdinu Galáda, jenž ve své sošné dokonalosti protivenství cesty zvládá lehce, elegantně a bez postranních svodů, ostatní rytíři v průběhu bloudění a hledání musejí jako jiní smrtelníci těžce a lopotně bojovat nejenom s úskoky přírody, tělesným strádáním, ale formou rozličných alegorických podobenství zejména s nedostatky lidské duše.

A ty se zjevují jako vždy v životě na každém kroku, pod žhnoucím sluncem či za nepohody, o samotě nebo v kruhu přátel, ale i v tom nejméně očekávaném okamžiku, jakým je pokojný lidský spánek. Jde o pýchu, žádostivost, násilnost, hněv, nevěru, zpupnost, závist, obžerství a faleš, jimiž Škůdce – tak je ve starém textu titulován ďábel – láká člověka do tenat pokušení a k pádu do pekel.

A vskutku odpadávají jeden za druhým, ti na první pohled ušlechtilí a obdivuhodní rytíři, pro něž čest, věrnost a bratrství na Artušově dvoře nebyly jen planými slovy. Ostatně v obsáhlé historické studii Jiřího Pelána Putování za příběhem o Svatém Grálu, která knihu v druhé části doplňuje, jsou atributy takto pojímaného rytířství popsány na motivu Kulatého stolu. „Tak rovně byli usazeni a rovně byli obslouženi: nemohl nikdo pyšně říct, že sedí výš a že je víc, všem přáno měrou požehnanou, stejné cti, nikdo nebyl stranou.“

Škůdcova služebnice

Vyprávění graduje závěrečnou, patnáctou kapitolou. Zůstali už jen tři, jako neméně slavní mušketýři, byť od samého začátku je stále s nimi i ten čtvrtý, v křesťanském světě neviditelný a všudypřítomný hybatel lidských osudů. Právě jeho přítomnost posledním rytířům vskutku Božím zaručuje jejich čistotu a důležitou neposkvrněnost, čímž se myslí i panictví, neboť „kdo chce vstoupit do nebe pošpiněný a mrzký, ten se tak bědně zřítí, že ho to poznamená do konce jeho dní“. Jak to dopadne v závěrečné dramaticky vyšroubované kapitole?

„(…) celý se rozechvěl, jak to bývá, když smrtelné tělo nazírá věci duchovní. Nato Galád vztáhl své ruce k nebi a pravil: ,Pane, vzývám tě a děkuji ti, žes naplnil mou touhu, neboť vidím zjevně a patrně, co si srdce nedokáže pomyslet a jazyk vyslovit. (…) prosím Vás, abyste mi ve stavu, v němž se nacházím, a v této převeliké radosti dovolil odejít z tohoto pozemského života a vejít v život věčný.‘“

Putování za Svatým Grálem je krásný čtivý příběh o trvalé lidské touze pozvednout se nad vlastní přízemní úděl, dosáhnout vykoupení, nesmrtelnosti. Přesto ho čtenáři poučenému historií dalších století, jež po sepsání následovala, něco kazí. Na několika místech totiž z vyprávění vytryskne jed antisemitismu, nesnášenlivosti k jinak smýšlejícím, třeba i pohanským Saracénům. Rovněž zarazí naprosto negativně vnímané postavení ženy, povětšinou prezentované jako mentálně omezený nástroj Škůdcových záměrů. A nakonec onen podivný Bůh, který nesmlouvavě a mnohdy krutě zbavuje různých výsad a poct, jestliže jeho vrcholný výtvor upadne do připravených nástrah a zhřeší. A přitom sám na tolika místech klade svým hrdinům do úst ono kouzelné slovo – soucit.

Putování za Svatým Grálem, přeložil a závěrečnou studii napsal Jiří Pelán, Triáda, 491 stran.