Brněnské metro

Bogdan Trojak si utahuje z brněnské scény.

V druhé půli 90. let zazářil Bogdan Trojak v české poezii svým mladistvým čistým hlasem a zhuštěným básnickým tvarem. Sepětí s beskydskou Vendryní dával najevo zřetelně – třeba účastí na Wendryňské Literárně Estetické Společnosti (všimněme si kuběnovských verzál v názvu). Trojak zároveň vyjadřuje pevné slezsko-brněnské básnické souručenství. Spolu s Vítem Slívou kolem sebe soustředil takřečenou slezskou školu básnickou a s ní pak vstoupil do moravské metropole.

Poezie těšínského rodáka si v sobě nese něco, co čeští básníci mít nemohou: národnostní, krajinné, kulturní a jazykové rozmezí. Ani samy Beskydy totiž Trojakovi nejsou jediným zdrojem, jeho záběr jde dál do Polska a do Haliče. Poměrně krátce po sobě vydal čtyři sbírky básní (Kuním štětcem, 1996, Pan Twardowski, 1998, Jezernice 2001, Strýc Kaich se žení, 2004) a před dvěma lety také výbor (Kumštkabinet) – jím jako kdyby svou poezii bilancoval před lákáním psát prózu. Ještě před očekávanou novelou však nyní vydal satirický opus Brněnské metro, v němž hlavní roli hraje Brno, město jako jakési trdliště básníků.

Orgie pod Špilberkem

Kniha je sice povídkovým cyklem, ale sled kapitol má zřetelnou jednotu v čase, místě (často velmi kuriózním), v postavách i v ději. Má svého autobiografického vypravěče poetu Kojála, který stále dává ve vzpomínkách najevo svůj venkovský, beskydský, trochu mytizovaný původ.

Podtext Brněnského metra může být trojí. Je tu obsažen komplex druhé, menší, dlouho zanedbávané metropole. Brno nemá velkoměstské metro – „kurevské šaliny!“ –, zato vede vyčerpávající spor o investici století: přesun nádraží o pár metrů za staré. Je zde líčen svět básníků, který jako by byl undergroundem, který žije mezi hospodami U Hloušků, U Tadeáše, U Bílého koníčka, Tatrou, vinotékami Úmluva či U Křivého šohajíčka. A knihu můžeme také číst jako marnou cestu za pochopením absolutní poezie, jež by však nalezena a rozpoznána ve svém důsledku znamenala konec veškeré poezie vůbec.

Brněnské metro je knihou překvapivou. Básník, který se zdál být tvůrcem mýtotvorným, ukázal se tu jako zručný, sarkastický rouhač posvátnosti básnického světa, kde se sám pohybuje. Metro prý začal pod Špilberkem razit Jarohněv Kieselack, „charismatický představený podzemního světa“. Ten na údajnou obsesi Ivana Blatného, podzemní říčku Ponávka, nachytal nakladatele Pluháčka. Ve snaze pomstít se mu za odmítnutí Kieselackova rukopisu, nalákal nakladatele do podzemní stoky C se vstupem u retenční nádrže královopolské a kolesovým parníčkem ho dovezl pod Zelný trh, kde se setkal s básníkem Vítem Slívou v očekávání příjezdu reprezentantů moravské poezie v čele s jejím knížetem Jiřím Kuběnou (odkaz na někdejší setkání na hradě Bítově).

Scéna vrcholí korunovační jízdou kaple s rozmarně zařízeným budoárem: „Do Města Vjela Speciální Pozlacená Tramvaj, Která Měla Místo Oken Vitráže S Náboženskými Motivy.“ Pod Zelným trhem se pak odehraje akt Kieselackovy pomsty, pro znalce se zde naráží na vznik nakladatelství Druhé město, které si Pluháček zřídil po zrušení proslulého Petrova.

Trojakovy scény jsou humorné, ale zároveň dosti nemilosrdné, zejména v charakteristických detailech. Moravští básníci přesedlávají z piva na víno a stávají se tak vinaři odborníky, obohacujíce své výrazivo z časopisu Vinařský obzor: „Hlubokomyslně točili sklenicí s vínem, jemuž teď neříkali víno, ale médium. Sklenicí točili, i když v ní měli vodu.“

I katolická Morava tu dostává na frak. Po besedě vypravěče Kojála s kroužkem mladých básnířek a následující orgiastické scéně s rusovlasou Ledou (na kalhotkách má napsáno Klitoris rex) se koná „tradiční hyperintelektuální večírek v bytě militantního nakladatele Friče“, kde „stěny pokrývaly cenné Demlovy spisy vázané v kožíšcích hrabošů z tasovských brázd“. Frič diskutuje, v ruce klíční kost svatého Pantalóny, kritik Cekota červenou fixou nervózně čmárá do Kritické přílohy Revolver Revue a rachitičtí františkánští kytaristi trsají tvrdými chlebovými kůrkami. Půvabné je líčení Fričova projektu, podle něhož by dálniční telefony měla nahradit boží muka.

Mohlo by se zdát, že zde jde o sled mladistvých hříček určených k poškádlení přátel. Ale to by nesměl být Trojakův pohled na souputníky tak nemilosrdný, tak satirický, tak pravděpodobný.

Bogdan Trojak: Brněnské metro, Host, 124 stran.