Neopouštěj mě

Kolik poloh nabízí poslední dílo Kazua Ishigura.

V románu Neopouštěj mě (2005) se lidské klony snaží urvat trochu obyčejného štěstí – než poslušně splní účel svého bytí na světě a umřou po několika operacích na prahu třicítky jako dárci orgánů.

Některé recenze se zdráhají prozradit základní premisu knihy a hovoří neurčitě o příběhu, v němž vypravěčka Kathy H. vzpomíná na bezstarostné dětství a dospívání v záhadném internátním zařízení Hailsham na britském venkově. Čtenářský zážitek z díla, jehož český překlad právě vyšel, se ale prozrazením zápletky neruší. Ishiguro vyloží karty hned v první kapitole, v níž „opatrovatelka“ Kathy hovoří v podivném newspeaku o svých klientech v „rekonvalescenčních centrech“ jako o „dárcích“, kteří neumírají, ale „dokonají“, a občas se z nepovedených operací vracejí „rozrušení“.

Kniha, jejíž děj je zasazený do sklonku minulého století, je sice postavena na sci-fi předpokladu, že se Anglii podařilo uvést do praxe klonování lidí, ale pravověrné fanoušky vědecko-fantastické prózy patrně zklame. Etické otázky týkající se lidské replikace klade autor jen tak mimochodem – posloužily mu jako rámec, do něhož zasadil koncept knihy pracovně označené jako „studentský román“, který údajně dlouho nosil v hlavě a který se měl původně odehrávat ve světě po nukleární katastrofě. Spíše než jako antiutopie funguje text jako metafora o podmínkách lidské existence, nenaplněných touhách, promarněných šancích a neúprosném směřování ke smrti.

Příběh osudového přátelství mezi racionálně založenou Kathy, okouzlující manipulátorkou a bájivou lhářkou Ruth a citlivým cholerickým Tommym by stál za přečtení i bez znepokojivého druhého plánu románu. Ishiguro v prvním oddílu knihy brilantně charakterizuje postavy, skvěle vystihuje mechanismy chlapecké šikany nebo rituály dívčího kamarádství. A mezi tím popisuje režim tajemného internátu, který sestává z pravidelných lékařských kontrol a filipik proti kouření, pravidelných výprodejů obnošených věcí a použitých cetek nebo nepravidelných návštěv záhadné „Madam“, která odváží nejpovedenější žákovské umělecké výtvory a která – jak dívky s ohromením zjistí – se místních dětí štítí tak „jako se někdo bojí třeba pavouků“.

Hrdinové přijímají postupně dávkované informace o svém budoucím osudu zcela přirozeně. Kathy má nejasný pocit, že o darování orgánů tak nějak neurčitě věděla už od šesti let, ale zvažuje i Tommyho teorii, že vychovatelky „velice pečlivě a záměrně načasovávaly všechno, co nám říkaly, takže jsme vždycky prostě byli ještě moc malí na to, abychom správně pochopili tu nejnovější informaci“. V šestnácti je skupina hailshamských studentů poslána do Chaloupek – opuštěné farmy, kde se snaží zapadnout do komunity složené z klonů z jiných ústavů, naučit se žít bez dozoru, pocvičit se v úskalích partnerského a sexuálního života a naučit se přežít v reálném světě. Mají možnost udělat si řidičské zkoušky a pořádat výlety. Na jedné z vyjížděk vypátrá Ruth ženu, která by s přimhouřením obou očí mohla být její „potenciálou“, tedy ženou, z níž byla stvořena. Marně přitom sní, jak krásné by bylo jako ona pracovat v kanceláři mezi „dynamickými a energickými typy“, jak jí uvízlo v paměti z reklamy v časopise.

Nikdo se nebouří

Nejděsivější na knize není sama praxe klonování lidí pro účely živých schránek na orgány pro staré a nemocné, ale skutečnost, že se hrdinové svému osudu pořádně nevzepřou. To někteří kritici považují za slabinu příběhu – vždy se podle nich najde v každém společenství někdo, kdo se rozhodne proti zotročení bojovat. Pomiňme pochyby, zda má toto přesvědčení o lidské povaze opodstatnění. Kathy, Ruth i Tommy jsou zkrátka pomocí orwellovských jazykových eufemismů indoktrinováni od dětství k tomu, aby se bez protestů podvolili. Jak říká Ruth pár dní před definitivním „dokonáním“: „Když jsem se stala dárkyní, byla jsem celkem připravená. Cejtila jsem se dobře. Koneckonců tohle má bejt přece naše povinnost, ne?“

Kathy se podobá hrdinovi nejslavnějšího Ishigurova románu – Soumraku dne (1989), v němž zasloužilý komorník Stevens vzpomíná na léta ve službě u šlechtice, který se zapletl s fašismem. Z jeho monologu vysvítá, že dal přednost věrnosti pochybnému zaměstnavateli před nenaplněnou láskou ke služebné, slečně Kentonové. Také Kathy a Tommy si k sobě najdou cestu až příliš pozdě.

V tvorbě rodáka z Nagasaki žijícího v Londýně se ukazují výhody rozkročení mezi britskou a japonskou kulturní tradicí a odstupu od obou z nich. Román, kterému k překvapení všech předloni unikla Booker Prize a který časopis Time zařadil do seznamu stovky nejlepších anglojazyčných próz všech dob, svým lakonickým, melancholicky laděným stylem plným náznaků, v němž hrají prim vágní slova jako „možná“, „asi“ nebo „snad“, nejvíce připomíná poetiku nejprodávanějšího japonského autora a Ishigurova osobního přítele Haruki Murakamiho.

Britskost se zase neobjevuje jen v gotickém motivu honosného domu skrývajícího tajemství, který se prolíná anglickou literaturou 19. století. Zatímco ale viktoriánské sídlo typu Poeova domu Usherů bylo pro obyvatele prokletím, vzpomínky na Hailsham jsou pro hrdiny evokací ztraceného ráje, kde byli v bezpečí. Knihu lze vnímat jako varování před zneužitím vědeckého výzkumu, satiru na problém s přistěhovalci nebo jako hyperbolizované zobrazení třídního kastovnictví. Neprohloupí ale ani ten, kdo se chce pouze ponořit do docela obyčejného a neobyčejně působivého příběhu.

Kazuo Ishiguro: Neopouštěj mě, přeložila Gisela Kubrichtová, BB/art, 272 stran.