Možnost ostrova

Houellebecqova karikatura současné společnosti.

Již mnohokrát se Michelu Houellebecqovi (1958) podařilo vzbudit všeobecné pozdvižení ve stojatých vodách současné románové nadprodukce. První velkou náloží plnou tabuizovaných témat, kterou se mu podařilo odpálit, byly Elementární částice (1998). Román Platforma (2001) byl druhým velkolepým ohňostrojem, střílelo se z islámu a munice byla probarvena hláškami propagujícími sexuální turismus.

Jeho texty byly přeloženy do třiceti jazyků a ve všech zemích, kam pronikly, se mu podařilo rozdělit kritiky na zarputilé odmítavce permanentních provokací v podobě problematických témat, jako jsou incest, pedofilie či klonování, a na apologetiky, kteří v něm vidí vizionáře a neúnavného otvírače zaprášených Pandořiných skříněk. Možnost ostrova je jeho čtvrtým, zatím nejdelším románem.

Prostě fyzická potřeba

První rovina textu, jež se dle časoprostorových indicií shoduje s naším tady a teď, líčí období před apokalypsou. Komik Daniel1 se prodírá životem zhrzeného zbohatlíka, který si kariéru vybudoval na scénkách vulgarizujících společenská a etická tabu. Jde o prototyp člověka 21. století, který je až karikaturně vykreslen ve všech svých morálně pochybných plánech. Jeho sebezahleděnost nezná mezí, touha po penězích a pachtění se za úspěchem ho přivedou k manželství s Isabelou. Ta je podobně nestoudnou poŹstavou, která se živí jako šéfredaktorka časopisů pro mladé dívky. Záhy vycítí, že čtenářstvo nelze hledat pouze v nižších věkových kategoriích, ale především ve skupině matek, které jsou stejně poblouzněné jako jejich dvanáctileté dcery.

Karikatura současného věku jde dál, Zarathuštra středních vrstev Daniel1 přirozeně ztrácí smysl existence. Apatie přichází ve chvíli, kdy pochopí, že mu nadčlověčenské prostředky sexuální hygieny začínají vypovídat službu. Poslední ránu mu zasadí další žena jeho života, o pětadvacet let mladší Esther, která sex vnímá zcela po freudovsku, jako jakoukoli jinou fyzickou potřebu, již je záhodno uspokojit. Starý a opotřebovaný chudák Daniel1 se ještě snaží hrát na city. Ty ovšem tento prototyp postmoderní Lolity kategoricky odmítá opětovat a záhy jej opouští kvůli roli v Hollywoodu.

Stejně tak jako on sám kdysi odhodil Isabelu–povadla jí prsa a kůže na zadku začala vypadat jako pomerančová kůra –, je i on odhozen na vrakoviště jako opotřebované auto, byť luxusní. Po vzoru Isabely se rozhodne pro sebevraždu. Ovšem než k ní dojde, dává se na poezii, rádoby baudelairovskou, ale o to mizernější. První rovina textu je čistou karikaturou současné hédonistické společnosti upřednostňující individualismus. Ta druhá, v podobě burleskního portrétu sekty elohimitů (mající bezpochyby reálnou předlohu v sektě raeliánů) si s ní v ničem nezadá.

Imbecilní prorok

Michel Houellebecq pranýřuje čím dál častější fenomén sekt, které lákají zejména myšlenkově neukotvené jedince neschopné vlastního rozumového a kritického úsudku. Jde o dokonalou kopii kteréhokoli ze současných nábožensko-filozofických hnutí vycházejících z učení o reinkarnaci a hlásajících dokonalou hygienu jak fyzickou (jí se jen „čisté“), tak duševní (sex vše „vyčistí“).

Elohimitský Prorok vybavený udržovaným tělem a sexuálními projevy náčelnického primitiva, jehož smrt je prozaicky banální a komická, se chová jako totální imbecil se sklonem podléhat luxusním výstřelkům technicko-konzumentské mašinerie. Nahrazení na postu guru vlastním synem, jehož se kdysi zřekl a který nyní funguje jako domnělá Źreinkarnace prvního Proroka, jen dokresluje, jak málo stačí k manipulaci davu. Co do kultu je sekta vybavena příběhem o věčném životě, protože díky majetku odkázanému jejími oddanými může financovat výzkum vedoucí k dokonalé substituci jedince na základě kódu DNA.

Tato technicistní verze učení o reinkarnaci a návratu po konci lidstva je dovedena do absurdního konce v podobě faktické realizace plánů sekty. Marie23, Esther31 a Daniel25, žijící několik tisíciletí po smrti svých verzí z 21. století, prostřednictvím vstupů z jiných časových rovin komentují, místy až pateticky, děj z pohledu budoucnosti. A po apokalypse, či přesněji řečeno po dvou „Zmenšeních“, tedy ve chvíli, kdy lidé, předchůdci neolidí, vyhynuli a na Zemi z nich zbyla jen rezidua v podobě primitivních pralidí se zvířecími instinkty, se alter ego digitální budoucnosti Daniel25 vydává sám se svým psem Foxem, aby našel onen vytoužený ostrov.

I motiv psa, odnepaměti jediného nejdokonaŹlejšího společníka člověka samotáře, dodává vyprávění rozměr putování za archetypálními schématy. Vybaven kapslemi s minerály umožňujícími přežít dlouho bez potravy se tento zdokonalený „nadčlověk“–jenž se díky Standardní genetické rektifikaci snadno vyrovnává s fyzickým vypětím i psychicky extrémními situacemi–po vyčerpávající pouti dostává k cíli: „Zcela dobrovolně jsem vystoupil z cyklu opakujících se vzkříšení a smrtí, směřoval jsem k prosté nicotě, čisté absenci obsahu. Pouze Budoucí snad dokážou dojít království nesčetných možŹností.“

Horká i ledová sprcha

Autorova sžíravá ironie stojí na ideologickém základě v podobě radikálního pesimismu a své inspirátory, Schopenhauera a Nietzscheho, nezapře: „Rodíme se v podstatě už sami, žijeme sami a umíráme sami.“ I psychoanalýza si tu našla místo: „Masturbovat znamená milovat se s někým, koho máme skutečně rádi.“ Stejně tak tu lze dobře vystopovat existenční nevolnost vlastní Baudelairově generaci a komicky radikální popření veškerých alternativních ideologií jako podivného masochismu, jehož vyznavači zažívali větší zármutek nad vyhynuvším druhem bezobratlých než nad obyvatelstvem některého z kontinentů pustošených hladem.

Pravicový anarchismus, jak se o svém postoji vyjádřil sám romanopisec, jakož i humanistický cynismus tu fungují jen jako ozvláštnění barevné škály už tak dost pestrobarevného patchworku. Ani křesťanského kánonu není román ušetřen: číslování kapitol připomíná číslování biblických textů, jména protagonistů zase novozákonní předlohy.

A tak se na závěr nelze neptat, k čemu to všechno hořekoŹvání nad upadajícím světem a jímavé vyprávění o novém lidském pokolení vybaveném novým étosem a novými mravními ideály? K čemu ona permanentní destabilizace systematicky se vyžívající v neúnavném opakování těch nejvulgárnějších scén, jež člověka 21. století redukují na úroveň sexuálně neukojeného primáta, který ovšem ztratil i to poslední ponětí o své funkci v rámci přírodních zákonů?

Odpověď je nasnadě. Houellebecq jasně naznačuje určitý směr v záplavě prohnilých klišé, jimiž se musí francouzská próza na začátku 3. tisíciletí prokousávat. Působí jako horká i ledová sprcha naráz, na jedné straně si sekyrou prolamuje cestu skrz nesčetná zapovězená hájemství západní poklesle libertinské civilizace, na straně druhé se snaží, touž sekyrou, z níž ještě skapává krev, co nejrealističtěji vykreslit pokřivené mravy naší doby.

Autor pracuje v Ústavu románských jazyků a literatur na FF MU.

Michel Houellebecq: Možnost ostrova, přeložila Jovanka Šotolová, Odeon, 344 stran.