Simion Výtažník

Cimpoesova poutavá galerie lidských typů.

Když na začátku května přijel Petru Cimpoesu do Prahy, setkal se ještě před vystoupením na Světě knihy se studenty rumunistiky na filozofické fakultě. Jeden z nich se ho v diskusi otázal: „Byl jste překvapen, že Simion Výtažník získal nejen cenu Magnesia Litera za překlad, ale stal se i Knihou roku?” Rumunský spisovatel, který si ještě nestačil zvyknout na to, že se u nás stal známou osobností, odpověděl trochu v rozpacích, ale i se svým příznačným smyslem pro ironii: „Asi to byl zázrak.”

Ve skutečnosti se nekonal žádný ze zázraků, o nichž je řeč i v jeho románu, neboť úspěch knihy byl předvídatelný. Její hlavní předností je, že neobyčejně čtivým, nikoli však lacině podbízivým způsobem ztvárňuje obtíže spojené s přechodem od totalitního režimu k demokracii a volnému trhu společné pro všechny bývalé země sovětského bloku, ale málokde reflektované v beletrii, která se k prožité historii vrací obvykle až s větším odstupem.

Dalším důvodem byla kvalita překladu Jiřího Našince. Při zdůvodnění nominace posudky zdůrazňovaly „bravurní převedení Cimpoesova živelně košatého stylu” a „důvěrnou znalost prostředí”. Kongeniálnost překladu lze však vyjádřit zcela jednoduše pocitem, že vás po jazykové stránce nic neruší a máte dojem, že čtete původní dílo napsané česky.

V jednom paneláku

Petru Cimpoesu (1952) patří k novátorské generaci „osmdesátníků“, jež od počátku 80. let vnáší do rumunské literatury témata a postupy přiřazované k flexibilnímu pojmu „postmodernismus“. Avšak na rozdíl od mnohých souputníků tento spisovatel (vzděláním inženýr v oboru těžby nafty a dodnes zaměstnaný v technické profesi) v prózách ponechává stranou intertextualitu, autoreferenčnost a rafinované naratologické triky. Místo toho s nezdolnou chutí a s talentem skvělého vypravěče před námi předestírá všednodenní realitu. Jeho pohled je však ozvláštněný schopností odhalit v nejběžnější situaci komickou či groteskní stránku anebo záblesk jakéhosi nadpřirozeného či pohádkového světla.

Simion Výtažník, oceněný v roce 2001 Cenou Svazu rumunských spisovatelů, předvádí kaleidoskop osudů obyvatel jednoho paneláku ve městě Bacau, ležícím na řece Siretu, ve střední části historické země zvané Moldavsko. Je to místo, kde autor žije posledních dvacet let, ale zeměpisné a biografické detaily jsou podružné: osmipatrový dům v Sadské (dříve Saské) ulici s pestrou faunou nájemníků má úlohu jakési pars pro toto zastupující celou zemi.

Po velkém třesku

Každou z postav můžeme vnímat jako společenský a dobový „typ“, avšak vybavený až bizarními rysy. Na zpustlém schodišti domu, v němž se jednoho podzimního dne roku 1997 ze záhadných důvodů zablokuje výtah, se potkává bývalý estébák ve funkci domovního důvěrníka s důchodcem usilujícím o zbohatnutí v pyramidové hře, nadaný žák základní školy se slečnami, které docházejí za jogínem, aby je zasvětil do Kámasútry, záletný státní úředník s rozvedeným profesorem pronásledovaným vychytralou studentkou, zbožná žena strádající manželovým nepochopením s nadšeným posluchačem BBC, který za totality stejně horlivě sledoval režimní televizi.

Věčné lidské problémy – nevydařené manželství, nevěry, žárlivost, naivita, osamocenost – jsou zakotveny v „přechodném období“ 90. let, jehož průvodní znaky jsou nám známy stejně důvěrně jako Rumunům: rozmach sázkových kanceláří, dotěrná reklama spojená s prodejem zbytečností, politické strany zakládané nedoceněnými ctižádostivci atd. Žádná z postav není zcela „záporná“, neboť autor projevuje vlídné pochopení pro jejich slabosti. Nelze však přehlédnout, že za celkovou vizí stojí satirik dokazující, že tihle lidé s ustrnulou mentalitou nesou za svůj osud větší odpovědnost než autority, na něž spoléhají, ať je to stát, diktátor nebo Bůh.

Nefigurují zde ani jednoznačně „kladní“ hrdinové, autorova optika vylučuje jakoukoli idealizaci. Bylo by možné namítnout, že tuto roli naplňuje švec Simion alias Výtažník, který v zavřené zdviži hovoří s anděly a modlí se za spásu bližních. V obsáhlé galerii lidských typů se však jeví jako symbolický činitel, jenž zastává funkci ohniska, kolem něhož krouží ostatní postavy a od něhož se rozbíhají epizody.

Román lze doporučit jako poutavé a zábavné vyprávění o příhodách, s jejichž variantami jsme se v letech krátce „po velkém třesku“ mohli setkat i u nás. Kromě epického jádra však kniha obsahuje i svérázné esejistické stránky, jimiž autor prokazuje, proč ho kritika nazvala „přeborníkem na ironii“: jeho sžíravý vtip směřuje proti fangličkovému vlastenectví, mytologizaci národních dějin, účelovému manipulování s vírou i demagogii politiků. Doufejme, že se vlna našeho zájmu o originálního prozaika ustálí díky překladu některého z dalších románů. Mohl by to být ten nejnovější, Cristina Domestica aneb Lovci duší z roku 2006 – kombinace špionážního románu s literaturou faktu a politickou satirou.

Autorka je vedoucí rumunského oddělení na FF UK.

Petru Cimpoesu: Simion Výtažník, přeložil Jiří Našinec, Dybbuk, 294 stran.