Reformace, protireformace a rozvinutí poreformačního katolictví v Uherském Brodě

Uherský Brod mezi reformací a barokem.

Tradiční obraz náboženství a nacionalismu v českých dějinách, který se s malými obměnami učil ve školách bezmála sto let, zkonstruovali protestantští historici, František Palacký a T. G. Masaryk. Románovou podobu mu dal Alois Jirásek. V jejich optice stálo na vrcholu husitství, případně posthusitský humanismus, tolerance, vzdělání a náboženská opravdovost Jednoty bratrské, po nichž přišlo pobělohorské temno, Koniáš a jezuité jako hubitelé české kultury. Vůči tomuto obrazu stála katolická interpretace dlouho v defenzivě. Zdůrazňovala sice velikost raného českého křesťanství nebo karolinské epochy, „temno“ doby barokní však pouze různým způsobem omlouvala.

Teprve těsně před druhou světovou válkou si někteří (literární) historici všimli významu barokního umění, jejich hlasy však zanikly ve válečném běsnění. Skutečný objev mnohotvárné lidové zbožnosti se v našem povědomí začal prosazovat až docela nedávno. Jeho cílem přitom nemá být obrat o 180 stupňů, který by pro změnu zatratil nekatolické periody, nýbrž adekvátnější pohled na dějiny a hlubší porozumění dobovým prožitkům, s nimiž sice nemusíme ve všem souhlasit, ale neměli bychom je měřit naším metrem.

Na tomto poli čeká historickou vědu ještě mnoho práce, aby se zbavila zdánlivě všeobjímajících soudů, hodnotících klišé nebo jenom vnějšího zájmu o náboženství, který nebere v potaz prožitek a duchovní rozměry víry. Historik uherskobrodského Muzea J. A. Komenského Petr Zemek se věnoval proměnám víry mezi reformací a barokem v jediném městě, Uherskému Brodě, a přece mu výklad zaplnil více než čtyři sta stran napínavého čtení.

Ani o píď

Předhusitské náboženské poměry v Uherském Brodě zachycuje jen velmi málo pramenů. Teprve v polovině 16. století město začalo přijímat podobojí, již o sto let dříve se tam však objevila i Jednota bratrská, která oslovovala silněji nábožensky založené měšťany a současně mezi nimi vytvářela konfesionální hranici. Důležité je, že neexistují doklady o sporech mezi katolíky a bratřími, Uherský Brod žil až do evropské reformace tolerantně a Jednota bratrská představovala trpěnou minoritu.

Teprve když byl labilní katolicismus nahrazen luterstvím, objevily se problémy – kvůli Jednotě bratrské. I když reformátoři kladli důraz na správnost svého učení, nechyběl jim smysl pro praxi. V konfesionálně rozrůzněné zemi se snažili o sjednocení a spolupráci různých věr, jenže právě tomu se již existující Jednota bránila, protože se bála o ztrátu výjimečného postavení. Raději byla malou církvičkou důsledně trvající na Kristově odkazu, než aby ustoupila, byť jen o píď.

Prvním pokusem moravských utrakvistů o spojení se stala Uherskobrodská konfese z roku 1566, která se však neuplatnila. Ve druhé polovině 16. století děkanský úřad ve městě zastávaly dvě výrazné osobnosti, Pavel Kyrmezer a Pavel Pressius, které různými prostředky usilovaly o totéž – spojení všech protestantů, které se mohlo stát jediným východiskem boje proti stále silnému katolicismu. Jenže proti nim stála Jednota bratrská, jež se naučila jakémukoli vábení odolávat a vůči „příliš světským“ luteránům/utrakvistům chovala zášť.

Zemek píše, že „každá iniciativa ze strany jejích ,protivníků‘ byla předem odsouzena k nezdaru“, a oprávněně nazývá postoj Jednoty paranoidním a sektářským. V jeho důsledku byly velké osobnosti odstraněny a protestantské děkanství upadlo, což přímo přispělo k pobělohorskému vývoji. Nejhorlivější bratří odešli do exilu, většina obyvatel chtě nechtě přijala katolicismus, který se stal jedinou povolenou konfesí.

Vliv elit

Důležitá je pochopitelně otázka, jak docházelo ke konverzím? Stal se vnucený katolicismus základem „národního traumatu“, nebo změnu a sjednocení víry měšťané přijali víceméně bezbolestně? Prameny, z nichž mohou historici vycházet, jsou v tomto ohledu skoupé. Zemek sice na jednu stranu zdůrazňuje strach a truchlivý vliv násilného nucení ke změně víry, současně však upozorňuje na generační výměnu, pozitiva barokního katolicismu, a především na vliv elit.

Konverze představitelů města výrazně usnadnila přijímání nové víry, do toho však překvapivě vstoupily kompetenční spory mezi světskou a církevní vrchností. Katolický šlechtic si od církve nenechal brát svá práva, poddaní sice přijali (staro)novou víru, ale neviděli rádi, když jim církev zvyšovala dávky, které měli platit. Teprve v posledních desetiletích 17. století došlo k uklidnění a skutečnému rozvoji barokní zbožnosti: „Lidé, přestože se třeba ještě úplně neshodli s farářem na míře svých odvodů církvi, o svém katolictví a jeho významu pro vlastní spásu již nijak nepochybovali.“

V jedné z nejlepších kapitol celé knihy autor sleduje právě tuto barokní zbožnost a její vnitřní působení, úctu k světcům, náboženská bratrstva, poutě a další fenomény. Jinak tomu bylo na venkově, kde v odlehlých oblastech tajné nekatolictví zůstalo zachováno až do svého opětovného povolení v roce 1781.

Vanutí dějin

Zemkova kniha je protkána množstvím citací z dobových pramenů, které přibližují tehdejší myšlení i způsob argumentace. Nejen pro historiky se tak otvírá emocionálně působící „vanutí dějin“, které nás vzdaluje strohé popisnosti a dovoluje pochopit, jak vlastně byly historické události prožívány. Jen je škoda, že latinské a staroněmecké citáty autor nepřeložil.

Neméně zajímavé je to, co zmiňuje v samém závěru knihy. Sledovali-li bychom náboženské dějiny Uherského Brodu dál, až do 20. století, ukáže se, že lokálně zakotvený barokní katolicismus se stal mnohem nosnějším činitelem, než by se mohlo zdát. Nezmohlo jej ani katolické osvícenství, protináboženský liberalismus, a dokonce ani komunistický režim v kraji neslavil velký triumf. „Katolicita zdejšího obyvatelstva byla postavena na lokálním historickém povědomí, ze kterého reformace v podstatě vypadla a záhy se na ni zapomnělo. Byla vystavěna na reálné nebo domnělé historicitě,“ přičemž baroko – ale ani lidová představivost – mezi oběma charakteristikami nedělalo rozdíl.

Zemkova historie uherskobrodského křesťanství středověku a raného novověku je výjimečná tím, že dokáže proniknout do hlubin různých forem zbožnosti a přiblížit je současným čtenářům. Jistě by se v ní našlo pár sporných míst. V této souvislosti bych chtěl upozornit na jediné – autor uvádí, že ve městě byly v roce 1711 dedikovány dvě sochy „blahoslavenému“ Janu Nepomuckému. Jenže „světec českého baroka“ byl blahoslaven až o deset let později (kanonizován byl v roce 1729).

Z hlediska církevního práva tedy neměl v té době na žádné sochy nárok, věřící mu však prokazovali úctu ještě předtím (zdaleka nejen v tomto moravském městě), což je také svědectvím o hloubce, ale i rozrůzněnosti mnohotvárné barokní religiozity!

Autor je historik a sociolog, působí v Sociologickém ústavu AV ČR a na Fakultě humanitních studií UK.

Petr Zemek: Reformace, protireformace a rozvinutí poreformačního katolictví v Uherském Brodě, Muzeum J. A. Komenského, 504 stran.