Relax s pěstí na bradě

Prásk! – tomu zvedáku do brady se nešlo vyhnout a být Jan Šmidt jen kousek dál od provazů, poroučel by se na koberec. „Dobrá rána,“ ucedí přes naraženou čelist. Pak zabučí houkačka ohlašující konec tréninku. Šmidt vyplivne chránič zubů a vylézá z ringu. „Je to můj relax, tady ze sebe všechno shazuju,“ říká sotva viditelnou mezírkou mezi rty později v šatně. Čelist bude bolet ještě dlouho. Šmidtovi to však viditelně nevadí. Tenhle šedesátiletý doktor práv je jedním z rozšiřující se armády pražských manažerů a intelektuálů, kteří propadli kouzlu zatracovaného „sportu mlátiček“ – boxu.

Jedu, doktore

Do tělocvičny v přízemí jednoho z pražských činžáků dopadají široké pruhy světla na stěny polepené výstřižky ze starých novin a vybledlými plakáty boxerských hvězd. Visí jich tu celá plejáda od českého přeborníka z poválečných let Julia Tormy až po amerického provokatéra Mika Tysona. Ale Šmidt – stejně jako většina ostatních, kteří se tu na pražském Žižkově motají kolem žíněných pytlů – po podobné kariéře netouží a zápasy profesionálních bijců v televizi ho vůbec nezajímají. „Pamatuju tak možná nedělní večery v Lucerně, když tady trenér válel za Uhelné sklady,“ ukazuje doktor práv před šatnu, kde u dřevěného pultu postává v oblacích cigaretového kouře Stanislav Tišer, bývalý šampion v muší váze.

Boxerskou školu…