Krev, bronz a slzy

Estonsko přesunulo pomník rudoarmějcům a následovaly první nepokoje od pádu komunismu. Těží z toho vlády v Moskvě i Tallinnu.

Kdo koho osvobodil a kdo koho okupoval? V Estonsku je tato otázka žhavá i 62 let po konci druhé světové války. Dokládá to dění kolem pomníku sovětským vojákům, kteří tu zahynuli v její závěrečné fázi.

Pro Rusy, ať už občany Ruska či Estonska, ta bronzová socha symbolizuje osvobození a hrdinství zápasu s nacismem. Pro Estonce sovětskou okupaci, jíž se zbavili skoro až za půl století.

Přitom nejde o abstraktní pojmy pro klidnou debatu u piva. Už proto, že etničtí Rusové tvoří 30 % estonské populace. Za sovětské éry se do této kolonie rádi stěhovali za blahobytem a relativní svobodou. Ale za patnáct let estonské nezávislosti se jejich život zásadně změnil.

Smůlu má ten, kdo se nenaučil pořádně estonsky, takže zůstává jen rezidentem, ne občanem. Takových Rusů je hodně, leč i na tuhle diskriminaci přistupují výměnou za vyšší životní úroveň. Pro většinu z nich není zásadní problém, zda pomník rudoarmějcům zůstane v centru metropole, nebo se přesune na vojenský hřbitov, jak to chtěli estonští vlastenci. Ale ruští radikálové tvrdí, že jakákoliv manipulace s pomníkem je neúnosnou urážkou na cti hrdinné sovětské historii a Rusů jako národa.

Časovaná bomba vybuchla koncem dubna. Vláda premiéra Andruse Ansipa (mimochodem bývalého…