Odkaz velkého dědy Borise

Zemřel Jelcin. Pro jedny likvidátor Sovětského svazu, pro jiné rozmarný alkoholik. Právě jemu je však zavázána celá ruská elita – od Putina po oligarchy.

Jméno Boris je pro ruské vládce magicky nešťastné. Byli jenom dva. Car Boris Godunov, jenž v 16. století začíná kariéru jako mimořádně schopný lídr, první „demokraticky zvolený“ ruský monarcha, nakonec svou neobratnou politikou přivádí zemi na kraj národní katastrofy. Syn uralského rolníka, pak člen politbyra komunistické strany Boris Jelcin se před dvaceti lety, po svém konfliktu s Michailem Gorbačovem, náhle a překvapivě stává ústřední postavou v boji proti komunistické totalitě.

Při schůzi politbyra, na níž se odvážil kritizovat Gorbačovova pochybení během perestrojky, mu poprvé selhává srdce. Ta novina se rychle šíří a má větší význam než spor s generálním tajemníkem – široké veřejnosti neznámý Jelcin se při hájení zájmů lidu nebál vsadit nejenom kariéru, ale i vlastní život.

Stát se obětí státní moci a zůstat přitom naživu je v Rusku spolehlivým návodem na politické vítězství. Ale bez pořádné dávky osobní odvahy to nejde, i když Gorbačov není Brežněv, natožpak Stalin. Nicméně doba je při narůstající svobodě slova jiná. Případný atentát na Jelcina by Kreml poškodil mnohem více než živý muž na cestě k „caru Borisovi“.

Shoda těchto unikátních okolností Jelcinovi zajistí rychlý návrat do politiky. Muž krátce předtím degradovaný na pouhého náměstka rezortu stavebnictví je zvolen delegátem Všesvazové partajní konference. Vlna emotivní podpory ho pak nese přes mandát v prvním demokraticky zvoleném sovětském parlamentu (v roce 1989 získává přes 80 % hlasů) až k 12. červnu 1991, kdy je již v prvním kole zvolen prezidentem Ruské federace. A když se pak v srpnu postaví organizátorům prosovětského puče, stává se celostátním hrdinou.

Slábnoucího Gorbačova posílá do politického důchodu v prosinci 1991, ale v jím zahájené demokratizaci jednoznačně pokračuje. S tím souhlasí většina současných Rusů, svoboda je rozhodně fajn. Mnohým z nich ale vadí Jelcinova metoda prosazování této ušlechtilé mety.

Jelcinovo skóre

Jelcinovi se vytýká, že se snažil zliberalizovat sovětské impérium tím nejhorším radikálním způsobem. Nebylo by začátkem 90. let lepší vykročit čínskou cestou? Ta myšlenka se objevuje velmi často. Nebylo by lepší částečně zachovat starou ideologii při rychlém ekonomickém růstu, a to za symbiózy kapitalistických prvků a státního vlastnictví ve velkých podnicích? Rusko by si tak prý ušetřilo divokou privatizaci a zbídačení milionů.

Ale tyto hypotetické argumenty vedou rovněž k otázkám. Dokázal by Rus žít v „čínských“ podmínkách? Vždyť HDP na hlavu činí v Ruské federaci asi 13 tisíc dolarů, v říši středu se pohybuje kolem 5 tisíc dolarů. Takže otázkou je, zda vůbec šlo rychle, účinně a bezchybně nastolit nová tržní pravidla hry v zemi, která po staletí nevěděla, co je to demokracie a zákon. Žít v podmínkách bohatého sociálního státu, jako je Švédsko či Německo, ale podle čínského „návodu“ – to vypadá na schizofrenní sen. Ale zcela v ruském stylu.

Před rokem, při 75. Jelcinových narozeninách, Vladimir Putin ocenil dílo svého předchůdce takto: „Právě za Jelcina ruský národ dostal to nejdůležitější – svobodu, a v tom spočívá obrovská historická zásluha tohoto člověka.“ Na druhou stranu právě Putin je autorem výroku, že rozpad Sovětského svazu, na němž se Jelcin velice aktivně podílel, byl největší geopolitickou katastrofou 20. století.

Odpůrci – hlavně z řad komunistů a nacionalistů – mu nemohou odpustit ani faktické zplození mafiánského klanu oligarchů, rozkvět korupce, krvavé potlačení vzpoury ruského parlamentu v říjnu 1993, prozápadní zahraniční politiku či čečenský masakr z let 1994–96. To ostatně bylo podstatou chystaného, ale pak neuskutečněného Jelcinova impeachmentu z května 1999. Dokázal uniknout i možnému trestnímu stíhání, když na Silvestra 1999 nečekaně předal svůj úřad do rukou věrného kágébáka Putina. Ten mu na oplátku zaručil doživotní beztrestnost.

Veškerá dnešní ruská elita – ať už je u moci, v opozici, v emigraci (oligarchové Berezovskij, Gusinskij) či ve vězení (Chodorkovskij) – vděčí za svůj vznik i průnik na vrchol Jelcinovi a jeho éře. Pokud by Jelcin neudělal z Ruska to, čím je dnes, nikdo z nich, Putinem počínaje a guvernérem nejmenší oblasti konče, by nejspíše neměl šanci se tak vysoko dostat. I po Jelcinově smrti však zůstává otázkou, zda takové vedení moderní Rusko potřebuje. U Rusů však stále platí: o zesnulém buď dobré slovo, nebo žádné.