Kainova kniha

Trocchiho ambiciózní pokus skončil kapitulací.

Sestoupil do hloubek, do kterých se kdekdo neodváží ani pohlédnout. Kosmonaut niternosti, jak se spisovatel skotského původu Alexander Trocchi (1925–1984) sám tituloval, ohledával, co se skrývá za závojem běžné reality, a jako autor narazil na meze jazyka a výpovědní možnosti literatury. Autobiografická Kainova kniha (1960), která se k českým čtenářům dostává v překladu téměř půl století od vydání, je testamentem jednoho z nejslibnějších spisovatelů své generace, jehož talent pomohla umocnit, ale nakonec utopila závislost na heroinu.

Na vzrůstu zájmu o jeho dílo se na začátku 90. let, tedy téměř dekádu po jeho smrti, podílela módní vlna literatury o feťácích, kterou nastartoval Trainspottingem Irvine Welsh. Když v roce 2003 vznikl film podle Trocchiho raného románu Mladý Adam, příběh cynického svůdníka s hollywoodskou hvězdou Ewanem McGregorem v hlavní roli, Trocchiho význam coby literáta stojícího po boku W. S. Burroughse už zpochybňoval málokdo.

Před kým bych plakal

První verzi Kainovy knihy napsal Trocchi už za plodného pobytu v Paříži, kde se na počátku 50. let snažily tisíce mladých Američanů a Britů navázat na odkaz Ernesta Hemingwaye nebo Henryho Millera. Charismatický mladík se stal vůdčí postavou časopisu Merlin, který publikoval Ionesca, Sartra nebo Becketta. S posledně jmenovaným ho pojilo přátelství a v Kainově knize na něj přímo odkazuje.

Jenže právě Kainovu knihu, zamýšlený životní opus, nemohl završit jako kavárenský povaleč, žebrající u bohémských kamarádů o peníze na heroin. Hraniční životní zkušenost mu poskytl až přesun do New Yorku, města, v němž „není nikdo, před kým bych mohl plakat“. Nechal se najmout jako řidič vlečného člunu převážejícího stavební materiál na Manhattan. Stal se dobrovolným vyděděncem, feťákem, jenž se musel mít neustále na pozoru před policií, která na konci 50. let pronásledovala v USA narkomany s nebývalou vehemencí.

Život na lodi kotvící u bran města mu pomohl vyprávění pojmout jako příběh člověka, který žije na rozhraní mezi dvěma světy. Vypravěč Joe Necchi je tak trochu nezúčastněný, ale přesný pozorovatel, který má z paluby své lodi přehled o špinavém životě v zanedbaných čtvrtích kolem doků. Je na civilizaci nezávislý solitér, odstřihlý v kajutě obklopené vodou od veškerého lidského hemžení. V nejsilnější pasáži remorkér nedopatřením zanese hrdinův člun na noční moře a jen jedno lano brání tomu, aby se loď utrhla a stala se neovladatelnou hříčkou rozbouřeného živlu. Tady najednou „kosmonaut niternosti“, do nejmenších detailů pitvající své pocity na heroinových šlehách, připomíná skutečného astronauta na výletu v kosmickém prostoru, kterého také na hranici mezi smrtí a životem drží titěrná pupeční šňůra.

Rozplynu se v nicotě

Číst Trocchiho je požitek. Projevuje se jako básník nehledaných metafor a přirovnání i jako ukázněný vypravěč, který dvěma třemi větami vystihne charakter postav. Nihilismus v jeho tvorbě nespočívá v nenávisti vůči společnosti, ale v tom, že se jeho hrdina systematicky snaží rozplynout v nicotě – dosáhnout pomocí drog, jak říká, klidu výchozího bodu „za smrtí“. Heroinem vyšponované introspektivní vnímání mu pomáhá zjitřeně si uvědomovat sama sebe, destruktivní působení drogy ale nijak nemaskuje. Deziluzivní popisy šlehacích seancí, v nichž vypravěč popisuje kumpány jako trosky bez vůle přežívající od dávky k dávce, nejsou asi tou oslavou fetování, na kterou se při svém zákazu knihy odvolávala na počátku 60. let anglická cenzura.

Trocchi se v knize prezentuje jako rebel brojící proti válce vůči drogám, jako protiváhu ke kapitalistické tyranii práce staví koncept homo ludens, člověka hravého. V textu se ovšem zabývá také smyslem psaní a možnostmi jazykového vyjádření, které si bolestně uvědomuje jako omezené: „Skutečná revolta je okamžitě znehybněna jako motýl pod klasifikujícím špendlíkem.“ Nepříjemné zjištění pro autora, který vnímá psaní jako zbraň a literaturu jako otevřené bitevní pole.

Po relativním kritickém úspěchu knihy utekl před protidrogovou represí do Kanady a posléze se přesunul do Londýna. V 70. letech v rámci hnutí situacionistů horuje za „neviditelné povstání milionu mozků“ a jako obskurní postavičku opoziční kultury ho zvou do televizních debat. Žádnou další prózu už ale nenapíše. Stál mu ten destruktivní výlet za hranice všední reality za to? ptali se přátelé, když viděli, jak heroinista ničí život sobě i okolí.

Sám Trocchi v závěru Kainovy knihy shrnuje svůj ambiciózní počin jako „pokusné uspořádání moře dvojznačné zkušenosti, provizorní hráz, otevírající manévr“ a trápí ho pocit, že „jsem ani nezačal vyprávět, co mám na srdci“. To lze číst jako umělecké alibi, výraz přehnaných nároků perfekcionalistického autora nebo jako přiznání kapitulace před cílem, kterého prostě není v silách literatury dosáhnout.

Alexander Trocchi: Kainova kniha, přeložil Ladislav Nagy, Odeon 192 stran.