Obsazeno

Pavla Věry Noskové je na tom v Praze ještě hůř než ve Strakonicích.

Koho před dvěma lety zaujal román Věry Noskové Bereme, co je hned při prvním, samonákladovém vydání, má při čtení její druhé knihy, řečeno s užitím módního adjektiva, komparativní výhodu. Od prvních stran románu Obsazeno nevstupuje na neznámou půdu, začátek knihy už vlastně zná, může porovnávat, lépe vidí autorce do karet. Nosková totiž udělala ve stavbě knihy zpětně dobrý kompoziční tah. Svůj první román pro jeho druhé, „oficiální“ vydání ukončila tam, kde logicky měl končit hned – ještě předtím, než začne popisovat pražskou anabázi své autobiografické hrdinky Pavly. A to je ústřední téma románu druhého, nyní vydaného.

Letos šedesátiletá autorka tak oběma románům dala klasickou jednotu času, místa a děje. Hrdinka v závěru Bereme, co je prchá z bezvýchodné existence v jihočeských Strakonicích, oněch Strachoprticích, kde literární sny mladé dívky a představy o svobodném životě každodenně narážejí na samé hraboše, morčata a křečky. Při svém putování za snem o nepoznaném otci skončí v rustikální Ochtiné na Slovensku a po chvilkovém okouzlení romantizovaným obrazem otcovy patriarchální vesnice se ocitá na rozcestí. Ví, že se musí rozhodnout: „Dnes musím odjet. Nebo navždy zůstat.“

Kachní žaludky

Hned na prvních stranách druhé knihy se ocitáme v Praze. Tedy v jiném prostředí a v jiné době, než byla šedesátá léta, kdy Pavla ještě žila nadějí, že se jí podaří uskutečnit sny čerpané z knih milovaných básníků, psát a studovat. Žádné podrobné líčení, jak se ze Strakonic, respektive ze Slovenska, dostala do Prahy, tu není. Nosková vstupuje rovnou do nového děje.

Pavlin útěk do Prahy je sledem trpkých deziluzí, které se den ode dne prohlubují. Už ne sice maloměsto, ale také ne velký svět, navíc zploštělý normalizační falší a bezčasím. Ani v Praze Pavla nenajde pro své touhy šanci k realizování, navíc nesežene ani byt, uplatnění či aspoň práci. Chybí jí totiž pragmatismus, kterým oplývají schopní přátelé, kteří pochopili, jakou jim normalizace nabízí specifickou příležitost: mohou si myslet své, mohou novou společností politických či uměleckých páriů i pohrdat, jenom když se přizpůsobí jejich pravidlům hry. Když včas pochopí, že „každej bere, co mu život přihraje“.

Na cestě vzhůru mladí ctižádostivci ani nezpozorují, že se jim pragmatismus rychle proměňuje v cynismus. Vždyť stačí, aby si Pavlou zprvu obdivovaný okouzlující, mužný kamarád, básník Joska, řekl, že „zlatý věk se přece nikdy nekonal, kolují o něm jen legendy. Doba je vždycky více či méně mizerná, je to její základní vlastnost.“ Proč se tedy pohodlně nezařídit v normalizačním režimu, když dravým vrstevníkům poskytuje tolik příležitostí? Joska si podobně dokáže zdůvodnit všechno, co potřebuje, takže se mu podaří i vydat sbírku básní. Jenomže to vyžaduje kachní žaludek, a ten Pavla nemá.

Už první scény románu Nosková líčí sugestivně. Když jsou mladí básníci verbováni, aby zaujali po čistkách uvolněná místa, domlouvají se: „přece nepohřbíme svou šanci publikovat“. Básnické sebevědomí šamanů slov prudce roste. Nosková je sice milosrdná, nastupujícím koryfejům nedává pravá jména, ale mezi řádky je dobře poznáváme.

Na cestě

Zákeřné město Pavlu nepřijme, čeká na ni stejná, vlastně ještě bezvýchodnější zkušenost, než jakou zažila ve Strakonicích. Je celkem jedno, zda své zážitky nabírá mezi cynickými kvaziumělci anebo jako servírka na makabrózním plese bachařů. Pavla jde z jednoho podřadného zaměstnání do druhého, neustále hledá, kde by se mohla trvaleji zabydlit – až se jako možný titul vtírá Hostovského Cizinec hledá byt –, jenže všude je obsazeno. Když už to vypadá na štěstí v žižkovském suterénu a příběh jako by nebezpečně mířil k happy endu, ukáže se, že šťastných konců pro Pavlu není.

Při slavnostní kolaudaci bytu totiž zazní jakoby ozvěnou, co naši mladou hrdinku ranilo už jednou ve Strachoprticích. Dívka toužící po lásce tehdy poznala, že je pro milence jenom jedním z dalších zářezů na posteli, a ráno uslyšela: „Stav se někdy. Byla jsi fajn.“ Nyní jiný horký milenec „vzal to zkrátka a přímočaře jako nějakej manžel po dvaceti letech“. Co to bylo?! ptá se děvče, nyní o něco starší, samo sebe a znovu slyší, co je ranilo před léty: „Můžu za tebou někdy po koncertu zajít?“ S tímhle se tedy musí znovu vypořádat „tahle holka, co urgentně potřebuje lásku, žena, které na pouhej sex je škoda“.

Obsazeno je sice pokračováním Pavlina příběhu, ale jako román může stát kniha i sama o sobě. Jak se Noskové v Bereme, co je podařilo neobyčejně živě vylíčit svět rodící se dívčí osobnosti a plasticky exponovat i dobu padesátých a zejména šedesátých let, nyní stejně přesvědčivě popisuje Pavliny dospělé existenční a existenciální úzkosti v době normalizace. Děj sice zaplnily nové postavy, ale na Pavlu jsou stále navázáni někteří její staří, mravně chátrající přátelé, sourozenci, odcizená rodina a koneckonců i ty Strakonice. Na poslední stránce najdeme hrdinku ve stejné situaci, v jaké jsme ji opouštěli v první knize: na odjezdu, tedy na novém začátku. Ale jenom zdánlivě. Příběh druhého románu je méně intimní, zato společenská výpověď je tu explicitnější a hraje samostatnější roli. V odjezdu tak už chybí naděje, jakou měla poskytnout Praha. Nyní odjíždí na jih. Ale zpátky? Od autorky to není jen symbolické gesto – na cestě je totiž prý už kniha třetí.

Věra Nosková: Obsazeno, MozArt, 224 stran.