Co se čte v Respektu

Kateřina Malá, fotoprodukce

Ingvar Ambjornsen: Pokrevní bratři (2006). Příběh dvou chlápků z psychiatrické kliniky snažících se po léčení z projevů autismu a sociální fobie zapojit do normálního života. Jednoduchý a čtivý příběh. Nicméně další z knih, která mě přesvědčuje, že i drsní, sněhem a větrem ošlehaní Seveřané mají smysl pro citlivý a inteligentní humor. A to i ruku v ruce s vážností tématu. Jako v případě mého dalšího oblíbence Einara Mára Gudmundssona.

Jaroslav Formánek, kulturní rubrika

Pokud mám volný čas, tedy čas jen sám pro sebe, čtu už několik let stále dokola jednu a tutéž knihu. Jmenuje se Tao te-ťing (1971) a do češtiny ji nádherně přeložila význačná sinoložka, paní Berta Krebsová, a rovněž ji doplnila podnětnými komentáři. Psát o obsahu této knihy je nesmyslem, neboť pojmenovat to podstatné, o čem v ní autor – pravděpodobně Lao-c’ – hovoří, nejde. Což tento přibližně dva a půl tisíce let starý spis zdůrazňuje každým slovem. Cestu k němu si zkrátka musí najít každý sám, jako ten čas pro sebe.

Silvie Blechová, domácí rubrika

Květnové číslo (green issue – speciální „zelené číslo“) časopisu Vanity Fair. Na obálce je dvojportrét hollywoodské hvězdy Leonarda di Capria, vyfoceného na islandském ledovci, a německého medvídka Knuta a uvnitř 150 stran analýz, portrétů environmentalistů i skeptiků, reportáží (o nedostatku pitné vody v Číně či z amazonského pralesa) či detailních rozborů, jak téměř každým úkonem, který za den uděláme, nějak (většinou ne právě dobře) ovlivníme planetu, a co dělat, aby to mu tak nebylo. Sami jdou ve Vanity Fair příkladem – spočítali si, kolik energie spotřebují na výrobu čísla, a zaplatili výrobu stejného objemu energie ze tří alternativních zdrojů. A právě procházejí „uhlíkovým auditem“, který by měl odhalit plýtvání energií.