Věci tohoto světa

Bylo by zajímavé vědět, co si o mírně hysterické diskusi kolem návrhu na zřízení protiraketové radarové základny myslí americký básník, který jako dvacetiletý voják ležel v zákopu u Monte Casina a spolu s dalšími mladíky bojujícími za osvobození Evropy a světa musel osobně prožívat agonii války i bezprostředního ohrožení na životě. Dnes šestaosmdesátiletý Richard Wilbur označuje právě válečnou zkušenost spojenou s polní četbou Edgara Allana Poea za moment spuštění vlastní básnické imaginace a kreativity.

Poezie objevená v Poeovi a schopnost poeticky vidět svět se u mladého Wilbura spojily do naděje vložené v báseň, kterou ho jeho pozdější literární vzor a učitel Robert Frost učil vnímat jako „chvilkovou oporu proti zmatku“. Zodpovědnému hledání a tvorbě takovýchto opěrných bodů, tedy intenzivní básnické tvorbě, věnoval pak Richard Wilbur celý život.

Porozumět za ostatní

Publikace s názvem Věci tohoto světa nyní přináší v uspořádání a překladech Petra Onufera výbor z tvorby této přední osobnosti amerického literárního a kulturního života. Naše čtenářská obec se s ní přitom nesetkává poprvé. Před čtyřiceti lety zařadili Jan Zábrana a Stanislav Mareš malý výběr do antologie Obeznámení s nocí.

Hudební linka Wilburových básní má krásu i složitost, která je dána autorovým intuitivním a současně racionálním hledáním v přebohatém arzenálu básnických prostředků včetně těch nejtradičnějších; časté kritické označování za „formalistu“ však básník odmítá, protože formu nevnímá jako něco izolovaně či apriorně existujícího. Forma je pro něj dána smyslem promluvy. A i když většina jeho tvorby je formálně „vázaná“, nepovažuje volný verš za nutně svobodnější médium.

V čem je tedy, vedle často zdůrazňované muzikální dokonalosti, Wilburova básnická síla? V poetickém vidění „věcí tohoto světa“. V jednom z esejů, které výbor kromě veršů nabízí, se autor pokouší vysvětlit smysl poezie. Jde o potřebu dávat přesná a konkrétní jména věcem kolem nás (i v nás) a tak plněji vnímat a chápat svět, v němž žijeme. Básník se k takovému porozumění za sebe i za nás snaží promyslet, procítit a propsat a přispět tak k vytvoření sdíleného povědomí i poznání, k formování jakési „kulturní koherence“, kterou lidstvu nabídli třeba Homér, Vergilius, Shakespeare, Dante, Goethe, Whitman, Eliot – nebo právě Wilbur.

Varování usměvavého poety

Mám na Richarda Wilbura silnou osobní vzpomínku. Ti z Čechoslováků, kteří se v roce 1969 ocitli v Nové Anglii a zajímali se nejen o nejnovější zprávy z okupované vlasti, ale také o novinky, které měly šanci novinkami zůstat, tedy o poezii, jak ji charakterizoval Ezra Pound, mohli se oddávat četbě nových knížek a občas si vyslechnout verše i v přednesu samotných autorů. Básnická čtení byla populární nejen na Harvardu a dalších univerzitách v bostonském sousedství, ale též v klubech, knihovnách i v otevřených prostorách.

Vzpomínám na dva večery, kdy mě zvědavost zavedla na čtení dvou osobností, jež tehdy představovaly dva výrazné proudy v americké poezii – až psychicky nekontrolovatelný personalismus konfesijní povahy a proti němu dokonale formálně kontrolovaný ponor do sfér básnické meditace. První z obou světů představoval Robert Lowell, dějinami i vlastním životem vynervovaný „básník, který uchřadl k pravdě“. A druhý právě Richard Wilbur, vždy přirozeně sebevědomý, vědomý si svého místa i role ve světě.

Publikum, které si přišlo s velkým očekáváním poslechnout velekněze zpovědní poezie a zcela naplnilo sál na Boston College, muselo zklamaně odejít už po pár minutách. Poté co byl Lowell několikrát vyzván z publika, aby mluvil hlasitěji, se uraženě zvedl a odešel. Wilbur si naopak při svém čtení na Northeastern University už po několika slovech auditorium získal. Po střídmém a místy odlehčeně humorném přednesu básní udeřil nečekaně do publika závěrečnou Radou prorokovi. Ve vzrušeném podání zazněly verše přímo aktivistické, vyzývající k hlubokému zamyšlení.

Tak mocný apel zřejmě ve shromážděném publiku od elegantně oblečeného, usměvavého a milého básníka málokdo čekal, takže z tohoto večera rozrušen neodcházel autor, ale posluchači. V tehdejším čtení varovaly verše před neštěstím nukleárním, dnes by bylo možné v nich vyčíst stejně vážnou hrozbu ekologické katastrofy. Už pro obraznou sílu i trvalou aktuálnost Rady prorokovi bych v současné knize býval rád viděl i tuto báseň, kterou Stanislav Mareš ve svém zmiňovaném výběru neopomenul.

Počin nakladatelství Opus a Petra Onufera je záslužný a informace z přebalu naznačující další ediční plány jsou nesporně slibné. Tvrzení, že Richard Wilbur je „bezesporu největším žijícím americkým básníkem“, je ovšem zbytečné naplňování nesmyslné touhy po určení vždy nějakého „nej“. Navíc právě v americké pluralitní kultuře bude slovo „bezesporu“ také nejspíše z jednoho či druhého pohledu sporné.

Richard Wilbur: Věci tohoto světa, přeložil Petr Onufer, Opus, 116 stran

Autor je amerikanista a vysokoškolský profesor.