Paměť esejisty

Švandův skeptický pohled na naše elitáře a lidové typy.

Podle torontského Slovníku spisovatelů přestal existovat pádem na dno Macochy, s podezřením na úkladnou vraždu, kterou na něm na počátku 80. let spáchali agenti StB. Za tuhle morbidní záměnu – ve skutečnosti šlo o stejnojmenného křesťanského aktivistu – si Pavel Švanda (1936) může tak trochu sám svou skromností: nikdy se totiž necpal nikam do popředí. „V maloměstském Brně jsem si netroufal otevřít rukopis ve veřejném interiéru, abych nepoutal nežádoucí pozornost. Zajímavá fóbie.

Maloměstská fóbie. Dobová fóbie. Snažil jsem se být nenápadný. Ačkoliv začínajícímu literátovi mělo přece jít právě o to, aby budil zájem,“ píše ve své vzpomínkové knize Paměť esejisty. Leckdo pak mohl uvěřit, že se někde ztratil. Ostatně jakési povědomí, že k něčemu takovému v Macoše opravdu došlo, z té doby ještě žije.

Dnes dobře víme, že Švanda hned od poloviny 50. let patřil k okruhu přátel známých jako Šestatřicátníci (Havel, Topol, Linhartová, Kuběna, Fischerová, Švanda). Těžko bychom hledali literární skupinu umělecky tak rozdílných osobností – snad jenom radikální odstup od světového názoru a poetiky předchozích generací, zejména těch, jež byly spjaty se „sebevědomým avantgardismem“ a s „běsnivým estetickým náboženstvím surrealismu“, je spojoval. Ačkoli: Pavel Švanda v knize vzpomíná, jak přínosné pro něj byly pražské návštěvy u Mikuláše Medka. Ani ta avantgarda tedy nebyla tabu, a nejenom pro Švandu.

Skladiště zápalných látek

Název poslední Švandovy knihy je velmi příznačný – slova paměť je užito v singuláru a autor se neoznačuje za spisovatele, nýbrž za esejistu. Obé má svůj význam. Švanda tím svou knihu odlišuje od memoárové literatury vyprávěných pamětí jak šel život. Zdůrazňuje, že jde o zachycení hlubšího svědectví, o obecněji vyjádřené postavení spisovatele, který uvnitř nesvobodné společnosti usiluje udržet si vnitřní tvůrčí svobodu. Kniha přitom chce být také příběhem, ale zase: běh života je pro Švandu především příležitostí k tomu, aby se neustále zamýšlel nejenom nad sebou, ale hlavně nad dobou, kdy „naše životní postoje a pocity nejsou ani tak výsledkem vědomého, soustředěného usilování, jako spíše následky politických katastrof, podobných živelním pohromám“.

Že je esejista Švanda spisovatelem, o tom svědčí kapitoly, které mají životopisný a i místopisný základ. Míří v nich vždy nad a dál, k zobecnění o povaze vesnického a maloměstského základu našeho společenského života. Přičemž se mu zdá, „že měšťanský svět mého mládí byl přece jen vybaven poněkud kvalitnějšími společenskými konvencemi než současnost“, byť se pravda děly „hrozné skutky, panovalo obecné fyzické i psychické nepohodlí“. Cítí sice, že jsme oproti tomu dnes bohatší, ale zato život podle něj vnímáme zprostředkovaněji a žijeme v „ušlechtilém pokrytectví“. Švanda dává neustále najevo, jak má spadeno na ty pokojně zesnulé, vlastence „všemožných národností z devatenáctého století“, „co nám spolu se vznešenými německými a českými slovy odkázali též obsáhlá skladiště zápalných látek a třaskavin“. Je to pro něj překvapivá zkušenost, že jimi nedisponovali výhradně povýšení elitáři, ale „oporou a provozovateli tyranie byly především lidové, pivní typy“.

Sám sobě fízlem

Možná i odtud je Švandův odpor k Haškovu hospodskému bohémství, k jeho češtině „místy hraničící s jazykovým odpadem“, ač je si vědom, že „při neopatrném estetickém aktivismu se přihodí, že umění a umělecké hodnoty se stanou alespoň dočasně vlivnějším životním impulsem než živí lidé ve své nevyhnutelné estetické a intelektuální nedokonalosti“. Podobnou nedůvěru, zesílenou antipatií k umění avantgardy, má i k Hrabalovi, „méně hněvivému, podstatně čtivějšímu liberálnímu literátovi“.

Celou sumou životního a uměleckého poznání se Pavel Švanda jeví jako silně kritický typ. A nejde jen o spisovatelské kolegy. Jde vůbec o Švandův vyhraněný vztah k prožité existenci české společnosti, bez iluzí k prvním poválečným létům: docela přirozeně si dovede představit, jak nás do stejné podoby husákovské normalizace dovádějí předúnorové demokratické strany, založené na kolektivistickém nacionalismu, kdyby je komunisti v únoru nezlikvidovali.

Jak u Pavla Švandy časem sílila kritičnost, sebezáchovně hledal a našel oporu v křesťanství. Nejsilnějším impulzem tu pravděpodobně byla neopakovatelná obrazotvornost, již našel u Jana Čepa, který mu svým tichým, nenápadným vnitřním realismem „zpřístupnil křesťansky niterné a současně existenciální vnímání lidské existence“.

Celou posrpnovou část knihy pak charakterizuje jeho odpor k pokrytectví a fízlování, jež vidí nejen u udavačů, ale v celém systému, kdy jsme při všemožných prověrkách byli všichni udavači sebe samých. Pavel Švanda zůstává skeptikem: evropanskou naději pro národ a pro jednotlivce z počátku 90. let vnímá jako pouhou iluzi. A protože jsme se věru málo zasloužili o pád totalitního režimu, dnes pořád voláme po trestu pro někoho jiného. Zlo je ten druhý, tvrdíme, zatímco se v nás oklikou dere špatné svědomí.

Autor je literární teoretik.

Pavel Švanda: Paměť esejisty, Atlantis, 340 stran.