Ne (anebo jen velmi málo)

Zenový technolog Toshimaru Nakamura si nepotrpí na informace.

Úterní koncert v pražském Paláci Akropolis bude už pátou českou zastávkou japonského hudebníka Toshimaru Nakamury. Za posledních pět let se stal předním zástupcem nové scény, která navazuje jak na klubovou technologickou hudbu, tak na soudobou tvorbu po Johnu Cageovi. Jednoduchou hudbu tvůrce s kamennou tváří je těžké rozšifrovat, ale jedno je jasné: v době, která překypuje informacemi a nabídkou, tu kdosi vnímá koncert jako slavnost chvilkového ztišení.

Rozvibrovaná nula

Z japonské hudební scény jsme zvyklí na leccos. Dala světu mimo jiné kamikadzeovský styl třeštivého hardcoru a „sónického ataku noisem“, tedy hudbou hluků a šumů. Ve společnosti spoutané množstvím tichých dohod, hierarchií a řádem se hudebníci vždycky rádi utrhli směrem k absolutnímu free. Po extrovertech však na přelomu tisíciletí přišla generace s kompenzací jiného deficitu.

Nakamura ve svých začátcích v 90. letech hrával na kytaru. Ale celá myšlenka ovládnutí nástroje hráčem se mu zdála pro dnešní svět banální a zpátečnická. Když svíral v náručí předmět, aby ho přiměl reagovat podle své vlastní vůle, cítil se náhle na jedné lodi se všemi, kteří znásilňují věci kolem sebe, aby si upevnili osobní postavení. Začal tedy hledat instrument, který by na svého hráče hrál do podobné míry, jako muzikant hraje na něj. Našel patrně šťastné řešení, protože skrze něj rozvíjí a mění svou…