Co se čte v Respektu

Vladimír Ševela, domácí rubrika

„Mnohem víc odhalující, než kdokoli mohl doufat,“ píše jeden britský kritik na záložce Kronik Boba Dylana (Argo, 2005). Bardovy memoáry přeskakují nechronologicky po událostech mezi lety 1961 až 1987 a tváří se skutečně dost upřímně. „Kam až myslíš, že to dovedeš?“ zeptal se svého guru kytarista jeho kapely The Band. „Dovedu co?“ „Vždyť víš, celou hudební scénu.“ Bob musel stáhnout okýnko auta a nechat se zchladit vánkem. „Jako by se proti mně všichni spikli… Nevím, o čem snili ostatní, ale já toužil po práci od devíti do pěti, po domě v ulici se stromořadím, zahrádce s bílým laťkovým plotem a záhonem růžových růží.“ Autor protiválečné písně Masters of War měl v mládí ještě o něco divočejší sny: „Uvažoval jsem o tom, že půjdu do West Pointu. Představoval jsem si, jak umírám v nějaké hrdinské bitvě, což bude lepší než v posteli.“ Jak napsal Nick Hornby v Guardianu, tahle kniha „každého překvapí“.

Ivan Kuťák, obrazový redaktor

Po letech znovu Sekyra Ludvíka Vaculíka (Atlantis, 2003). Poprvé dětský ilustrovaný katechismus.

Tomáš Pavlíček, domácí rubrika

Žít všemi údy: Hravý Talmud Benjamina Kurase (Eminent, 2006). Jsme na návštěvě u Izraelitů, kteří se dennodenně vyrovnávají s absolutními příkazy – všechny se snaží dodržet, ale když přijdou nečekané okolnosti, co udělají, aby se nevzepřeli Mojžíšovi a současně nebyli krutí a necitliví? Nad příkazy stojí uměřenost, vědomí, že člověk není dokonalý a někdy je potřeba vybrat ze dvou zel to menší. Rabíni proto varují před svatouškovstvím, kvůli kterému muž odmítl vytáhnout z vody topící se ženu proto, že by se mohl její nahotou poskvrnit. Nebo obcházejí příkaz kamenovat nehodnou ženu: raději důkazy proti ní prohlásí za nevěrohodné, než aby dopustili „ponižování dcérek izraelských“. Jistě v tom bývá i kus vyčuranosti, ale také všudypřítomná závora fanatismu, který jde přes mrtvoly: laskavý nadhled, který si my Češi někdy neprávem vyčítáme.