Zatřást Castrovou legendou
Všichni víme, jak důležitá je v diktatuře pomoc zvenčí. Ale nevíme, jak a komu to na místě říkat. Je nás pět a předtím jsme se sotva znali.
Všichni víme, jak důležitá je v diktatuře pomoc zvenčí. Ale nevíme, jak a komu to na místě říkat. Je nás pět a předtím jsme se sotva znali. Ale série vzájemných telefonátů z pražské kanceláře Člověka v tísni nás sblížila natolik, že jsme si jeden pošmourný den této zimy dali sraz na pařížském letišti Orly u brány spoje do Argentiny. Je to pestrý spolek: východoněmecký sociální demokrat, bývalý bulharský premiér, polský vydavatel, chilský novinář a já – vysloužilý český politik. Čeká nás spanilá jízda po třech zemích Latinské Ameriky, v jejichž představitelích chceme probudit soucit s lidmi na těžce zkoušené Kubě, především s pronásledovanými ženami tamních politických vězňů. Všichni jsme zažili diktatury, tak či onak se podíleli na jejich pádu i na prvních krocích nové svobody. Všichni taky víme, jak důležitá pro nás byla jakákoli pomoc zvenčí – a právě o tom chceme v Jižní Americe mluvit. Jenže když se za pár hodin ocitáme v Buenos Aires, dochází nám, že vlastně vůbec nevíme, jak a komu zde takové věci říkat. Do myslí se vtírá neodbytná otázka, zda tu nejsme zbytečně. Mělo se ukázat, že nikoliv.
Teprve až zemře
Země Latinské Ameriky mají ke Kubě romantický vztah: je to pro ně David, který se vzepřel washingtonskému Goliáši. Takže člověk projevující starost o dupání po lidských právech na „ostrově svobody“ riskuje nálepku Bushova poskoka. Navíc každá jihoamerická země má své problémy, což…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu