Pracuji načerno a nenudím se

Na ulici a hlavně na stavbách si jich už musel všimnout každý Čech. Obvykle plaší, na ježka ostříhaní, v horším oblečení než místní. Dělníci z východu se stali běžnou součástí české cesty ke kapitalismu. Češi o nich mnoho nevědí a v našem bezprostředním okolí tak existuje paralelní svět, jehož skutečnou tvář si neumíme představit. Ke změně k lepšímu by přitom stačilo poměrně málo. A vydělali by všichni.

Dříči naší doby

Žadatel o azyl Sergej T., původem Ukrajinec, letěl do Prahy na křídlech lásky. Měla za ním přijet z Ukrajiny dlouholetá přítelkyně, s níž se chystal založit rodinu. V české metropoli ale zjistil, že mu dívka dala košem. Rozhořčený a naštvaný na celý svět Sergej strávil týden v pražských hospodách a už v metropoli zůstal. Šance na azyl byla stejně minimální. Bydlení a práci pomohl zajistit krajan Georgij, samozřejmě načerno. Na pražském Zličíně sídlila pobočka světoznámé logistické firmy. „Šéfem“ party dělníků byl Rus Oleg Z., mladík s dlouhodobým pobytem a živnostenským listem. Ilegálně zaměstnával cizince, kteří vykonávali úkoly zadané pobočkou. Většinou se jednalo o nalepování českých etiket na lahve se zahraničním alkoholem. Oleg firmě fakturoval jistou částku, firma mu ty finance převáděla na účet, Oleg pak v hotovosti platil ukrajinské dělníky. Na hodinu jen 25 Kč, ale málokdo si stěžoval.

Nebo Vladimír z Běloruska. Přijel na turistické vízum a narychlo sháněl nějakou práci. Známý mu dal kontakt na kamaráda Igora, který pracuje v Krkonoších a může mu pomoci. Po několika dnech telefonování a domlouvání schůzek nakonec Vladimír nasedl do vlaku a večer přijel do Špindlerova Mlýna. Brzy se dozvěděl, že ráno má nastoupit jako umývač nádobí, uklízeč pokojů a vůbec univerzální pomocná pracovní síla v jednom z hotelů. Tam mu poskytli přístřeší a jídlo, jistá pražská „ukrajinská“ firma, kterou ve Špindlerově Mlýně představoval právě Igor, měla Vladimírovi zaplatit 30 Kč za hodinu.

Vladimír poctivě dělal vše, co po něm vedoucí hotelu žádala. V okamžiku výplaty ale začal ředitel firmy Saša couvat a spustil proud výmluv – že havaroval a přišel o zuby, že mu vykradli byt, že odjíždí na Ukrajinu, že zatím nemá celou částku pohromadě, že je na služební cestě, že hotel nezaplatil včas peníze jeho firmě atd. Pak zmizel úplně. Po několika měsících čekání a pátrání po Sašovi na pražských sídlištích Vladimírovi nakonec zaplatili – ale jen polovinu slíbené částky. Zbytek měl dostat později, čeká ale dodnes.

Anebo další Ukrajinec Alexandr. Ten už měl s prací načerno své zkušenosti a říkal si – nikdy víc. Jednou mu ale přátelé nabídli stavební práce ve staré části plzeňské Škodovky. Alexandr souhlasil, zvláště když iniciátor této akce Vasilij M. všechny ujistil, že má vlivné přátelé mezi šéfy nejmocnější ukrajinské „brigády“, a pokud by náhodou došlo ke komplikacím s penězi, „přijede do Plzně parta odhodlaných mužů a nenechá tam kámen na kameni“.

Byla to práce náročná a nebezpečná. Lámali starý beton, všude byly samé výmoly. Dělníci ze Škodovky před nimi vedli řeči o tom, že právě toto místo je jedno z nejnebezpečnějších v celé továrně, jelikož sem dopadaly v roce 1945 americké bomby. Několik takových pum již bylo vykopáno dříve. „Když to, nedej Bože, vybuchne, nikdo nepřežije… Takže dávejte bacha, chlapci!“ varovali. A to nemluvě o tom, že po 12 hodinách náročné a špinavé práce se ukrajinští dobrodruzi neměli kde umýt. Nakonec to ale dopadlo dobře, Alexandrova skupina v klidu zakázku dokončila a dostala za ni od ukrajinské zprostředkovatelky celý obnos do poslední koruny. Ta slušná žena byla takový místní fenomén, nic podobného se už skoro v celé ČR nevyskytuje.

Ostatně všichni z východu vědí, že nejlepší je nechat se zaměstnat rovnou u Čecha. Když Bělorusovi Stanislavovi S. došly peníze, musel se porozhlédnout po práci. Zavítal do Litoměřic, měl tam známé z Ázerbájdžánu. Machmud z Baku mu pověděl, že druhý den ráno jede pomáhat na farmu sklízet jablka a hrušky. Čtyřicet korun na hodinu, po obědě sklenička rumu, peníze na ruku, hlavní je nelenošit, majitel maká spolu s brigádníky, takže má přehled, a pokud bude Stanislav dobrý, šéf ho pozve i na další den.

Další dva měsíce pak Bělorus neúnavně dělal pro pana Sýkoru na jednom z mnoha sadů slavné „zahrady Čech“. Pan Sýkora skutečně rozdával peníze ihned po skončení každého pracovního dne. Od té doby si Stanislav řekl, že pokud bude příště dělat načerno, tak jedině přímo pro Čecha, nebudou u toho žádní ukrajinští zprostředkovatelé, vydřiduchové a upíři.

Menší zlo

Málo placená dřina, závislost na zlodějských „klientech“ (ukrajinských či ruských zprostředkovatelích práce), přeplněné špinavé ubytovny, strach z policie, nulové sociální zabezpečení. To je drsná realita života ilegálního dělníka. Jsou případy, kdy zaměstnavatelé sami udávají své zaměstnance ve snaze vyhnout se závazkům; vždyť deportovaný cizinec nebude mít již čas ani prostředky k vymáhání pohledávek. Systém penalizace zaměstnavatelů za nelegální zaměstnávání je nefunkční. Nelegální cizí zaměstnanci se nemohou obrátit s žádostí o pomoc na příslušné státní orgány; existuje příliš velké riziko, že se budou zabývat jen otázkou legality pobytu stěžovatelů.

Nevládní organizace v ČR již dávno požadují, aby začal stát pohlížet na nelegální migraci jinýma očima. Před rokem se v Praze konala speciální konference na toto téma. Celá řada evropských a jiných zemí totiž za jasně vymezených podmínek nelegální imigranty amnestuje a uděluje jim povolení k pobytu. Důvody jsou jasné. Podle údajů OECD se do Unie každý rok dostává zhruba 500 tisíc imigrantů „načerno“, jejich celkový počet na území členských států EU je odhadován na 3 až 6 milionů. „Boj“ s nelegální migrací stojí Evropskou unii spoustu energie a peněz. Jen minimální počet „nežádoucích“ cizinců je přitom z EU deportován. Miliony lidí se pak pohybují za hranicí zákonů a neplatí daně. Profituje z toho především organizovaný zločin. Na druhou stranu populace EU rychle stárne, stále více roste deficit pracovních sil. Správně řízená imigrace by se mohla stát jednou z cest ke stabilizaci sociálních systémů.

Řada evropských států se proto nelegální migraci snaží změnit v legální. Existuje pochopitelně silná výhrada, že shovívavost povzbuzuje ilegální přistěhovalectví. Tento argument je třeba pro Rakousko či severské státy natolik významný, že zatím nikdy takovou amnestii nevyhlásily. Z pohledu zastánců vstřícnosti jde ale o volbu menšího zla.

Je to reálné i v ČR?

Česko si původně zvolilo cestu restrikce, která však nepřináší očekávané výsledky. Podle statistik ministerstva vnitra žije v ČR 120 tisíc občanů z bývalého SSSR (téměř polovina všech cizinců legálně pobývajících na území ČR), s připočtením ilegálů jde o stovky tisíc lidí. Přitom represe selhává. Pokud policie nelegálního cizince odhalí, neznamená to automaticky cestu domů. Pořád existuje možnost požádat o azyl, cizinec získá dočasné vízum a často si odchází hledat další práci. Násilná deportace domů na náklady státu je drahá a z pohledu ochránců lidských práv problematická.

Jak by tedy mohla amnestie v Česku vypadat? První variantou je jednorázová amnestie pro pracovní imigranty: hlavními kritérii by byly faktický pobyt cizince a jeho ekonomická činnost. Legalizovat systém by se dalo i v návaznosti na azylový zákon: časově omezené povolení k pobytu by dostávali cizinci mající určité humanitární důvody nižší důležitosti, která na azyl nestačila.

Další možností je permanentní humanitární amnestie: podle ní by o povolení k pobytu mohl beztrestně požádat každý cizinec, který se na území státu zdržuje například 5 let a má zde rodinné či jiné pevné sociální vazby. Čtvrtá varianta, která se nabízí, je beztrestný dobrovolný výjezd a možnost úpravy pobytu mimo území: cizinec by mohl dostat šanci oznámit svůj úmysl ukončit ilegální pobyt. Následně by dostal výjezdní příkaz, přičemž by potom při eventuální žádosti o vízum nebyl znevýhodněn, naopak předchozí dlouhý pobyt na území ČR by se mohl stát výhodou.

V tuto chvíli se žádná z těchto amnestií v Česku nepřipravuje.

Amnestie v praxi

Ve snaze legalizovat pobyt ilegálním pracovníkům volí vlády různé přístupy. První je faktická přítomnost na území daného státu: buď je vyžadována k určitému datu, anebo po určitou dobu. Například Velká Británie chtěla po ilegálech-jednotlivcích 14 let pobytu, o polovinu méně pak po rodinách s dětmi. Francie byla méně náročná, chtěla jen 10 let pobytu pro jednotlivce, 3 roky pro rodiny. Nizozemci stanovili šestiletou lhůtu pro pracovníky odvádějící daně a sociální odvody. Podobné to bylo v Belgii, kde ilegálovi stačil šestiletý pobyt, rodině s dětmi 5 let. Nejliberálnější bylo Španělsko, kde ilegální imigranti získávali povolení k pobytu po dvou letech života v zemi.

Další kritérium se týká ekonomického postavení: buď musí cizinec být zaměstnán (jak to vyžaduje jižní Evropa), nebo musí být schopen zabezpečit své živobytí (Velká Británie). Existují také humanitární kritéria, posuzuje se zdraví cizince, rodinné záležitosti a tak dále. Například v Belgii proběhla amnestie již celkem třikrát, výsledkem byla legalizace pobytu asi 70 tisíc cizinců. Francie během šesti akcí v letech 1973 až 1998 nabídla povolení k pobytu asi 272 tisícům ilegálů. Španělé během 20 let od roku 1985 legalizovali pobyt skoro půlmilionu cizinců; poslední amnestie se rozhodlo zúčastnit 690 tisíc zahraničních dělníků, zatím nejsou k dispozici čísla úspěšnosti žadatelů. Také Řekové udělili za deset let v rámci „podchycení živelné migrace“ kolem 650 tisíc povolení k pobytu pro nezákonné imigranty. Řím byl ještě vstřícnější než Athény a Madrid: v letech 1986 až 2002 dostal v Itálii pobyt milion a půl pracovních migrantů.

Přísnější je naopak Německo: v posledních 10 letech tady bylo zaregistrováno jen 7800 úspěšných žadatelů v rámci celkem tří akcí. Jinak k migrantům velkorysá Británie amnestovala v posledních letech zatím něco kolem 2300 cizinců, většinou z Commonwealthu. Překvapivě již dvakrát uspořádali amnestii pro tento druh provinilců Poláci: skoro 6 tisíc ilegálních imigrantů dostalo povolení k pobytu.

Imigrační amnestie probíhají i v Portugalsku či USA. Naopak se neuskutečnily v Rakousku, Dánsku, Maďarsku nebo Česku.

Autor je běloruský novinář.

Text vznikl s finanční podporou Open society fund Praha.

Měli by lidé, kteří zde pracují a žijí načerno, dostat amnestii? Debatujte na www.respekt.cz