Dopisy

Zodpovědnost jde opačně

Politolog Zdeněk J. Slouka doporučuje (A bičem je seřadíme, Respekt č. 48/06) nechat se při řešení povolebního patu inspirovat Spojenými státy, kde poslanci mohou hlasovat podle svého svědomí, nikoli stranického diktátu.

Pan profesor bohužel pominul jeden důležitý rozdíl: do Kongresu USA se volí většinově. Nevím, jestli jsou kongresmani zástupci „občanské společnosti“. Pravda ale je, že tento systém přirozeně oslabuje partokracii. Sebevětší stranická podpora je poslancům k ničemu, pokud je nezvolí vlastní obvod. A naopak: pokud poslanec cítí podporu svých voličů, pak si může dovolit jít do jisté míry i proti vlastním bossům. Ti si dvakrát rozmyslí, než jej vyloučí s rizikem, že dotyčný zvítězí proti nim.

Volič v České republice je v jiné situaci. Už jen to, že pomáhá do sněmovny pěti či deseti kandidátům, výrazně snižuje šanci, že si zapamatuje alespoň jejich jména. Ještě důležitější je, že fakticky nevolí poslance, ale politické strany. A teprve v rámci této volby může uplatnit preferenční hlasy (pouze dva a pouze pozitivní – škrtat se nesmí). Poslanci tedy mají svůj mandát de facto od svých stran, a teprve tyto strany mají mandát od voličů. Zodpovědnost jde opačně.

Není to ideální. Ale pokud budeme v rámci stávajícího systému požadovat odpovědnost „všemu lidu“, nikoli stranám, pak nebudou poslanci ve skutečnosti odpovědni nikomu. Jen svému svědomí. To je sice také důležité, ale obávám se, že bychom toho na něj naložili příliš. Nebýt energického, až autokratického Paroubka, měli bychom dnes pravděpodobně funkční a plně legitimní vládu. A k tomu hromadu naštvaných voličů sociální demokracie, kladoucích si oprávněnou otázku, jestli kvůli takové straně stojí chodit k volbám. Není pro splétání demokracie přece jenom lepší současný povolební „pat“ ?

Pavel Urban, Velim

Ať žije vyváženost!

Článek Jaroslava Pašmika Už zase hoří (Respekt č. 49/06) byl sice přes půl strany, ale na otázku svého podtitulu (Byl vyhazov šéfů ND férový?) pro jistotu neodpověděl. Až se jednou budou psát „Dějiny vyváženosti naší publicistiky“ (takový nástin by mohl nést i podtitul „Dějiny soudobého alibismu“), Pašmikův článek nechť slouží jako exemplum. Vyvrací sice některé mýty o éře Daniela Dvořáka (například ten o celkovém úbytku abonentů: „Když se to spočítá, počet současných abonentů překročil nejúspěšnější hranici minulého vedení“), opatrně rehabilituje i uměleckou pověst tandemu Dvořák/Nekvasil („Otevřeli operu první scény dosud nevídaným projektům…“), ba v poslední větě článku dokonce řadí oba tvůrce mezi osobnosti „geniální a silné“). Zároveň si však protiřečí tím, že za vrchního arbitra operního vkusu považuje militantního operního konzervativce, mentálně uvízlého v 19. století – Josefa Hermana („Herman vytýká Dvořákovi scénografickou nabubřelost a Nekvasilovi mentální archaičnost. Právem.“), což přímo odporuje jiným tvrzením článku o přílišné „neortodoxnosti Dvořáka/Nekvasila“. Jak může být někdo mentálně archaický a zároveň příliš neortodoxní, zůstává záhadou. Z článku trčí nedostatečná orientace v tématu (pomiňme, že Dvořák je Pašmikem považován za „scenáristu“, a označme to za překlep; co však zarazí víc, je charakteristika Nekvasilovy/Dvořákovy Prodanky jako „utopené v pivu“: buď recenzent „sokolskou“ inscenaci neviděl, nebo ji celou prospal a probudil ho až ve 2. jednání sbor To pivečko, to věru je nebeský dar). Jelikož Pašmik na položenou otázku raději neodpověděl, učiňme to za něj. Na Dvořákovu éru můžeme mít nejrůznější názory. Deset různých kritiků – nepočítám-li ovšem zastydlé marxisty, kteří brojili proti „neodpovědným“ experimentům Dvořáka/Nekvasila už v předlistopadovém Rudém právu i na svazové půdě, a dnes jim dal ministr konečně za pravdu – bude mít deset různých názorů. Což je v pořádku. Co není v pořádku, je, když dočasný ministr a jeho satrapové odvolávají na hodinu či na den šéfy divadel na počátku či uprostřed sezony. To je nejen „neférové“, to je bez ohledu na osoby čirý projev mocenské arogance a zvůle, které si do budoucna už žádný demokratický ministr nesmí dovolit.

Doc. PhDr. Vladimír Just, teatrolog

Ne neolit, ale halštat

Děkuji za výborný článek Kůň coby znak pokroku pana doktora Václava Cílka v minulém Respektu. Dovolím si pouze malou poznámku: bylanská kultura nepatří do neolitu, nýbrž do starší doby železné – halštatu.

Radim Váňa