Diletantský krok ministra Štěpánka

Takový konec éry v Národním divadle si jeho ředitel Daniel Dvořák nezasloužil.

Zdá se, že kultura je to poslední, co dnes dokáže vzrušit veřejnost, komentátory i činitele: přeloženo do jejich politického ptydepe, kultura není „prioritou“. Jinak by post ministra kultury neobsazovali populisté, kteří si nevidí do pusy (co zbylo z nabubřelých slibů exministra Jandáka, že stát zvýší výdaje na kulturu na úroveň okolních civilizovaných zemí?), vrchnostensky zasahují do sfér, jimž nerozumějí atd. A jinak by nemohlo bez hlasitých protestů projít tak skandální rozhodnutí, jakým je vyhazov ředitele našeho nejprestižnějšího divadelního kolosu.

Vyhazov kvůli záchodu

Martin Štěpánek nemůže nevědět, že v žádném divadle, tím méně pak v Národním, se nepřepřahá na prahu nové sezony. Kdo to udělá, je fušer, který nerozumí věcem, jež spravuje a měl by být odvolán dříve, než stačí natropit další škody (o podobný zásah do divadelního organismu se loni pokusili ostravští činovníci v Národním divadle moravskoslezském). Daniel Dvořák byl navíc z čela trojsouborového ND vyhozen na hodinu jen pár dní po nástupu nového ministra naprosto nekulturním způsobem – takto se z vysoké funkce odvolávají největší darebáci, přistižení při krádeži, zpronevěře, znásilnění nebo jiném závažném deliktu.

Nic tak závažného nebylo Dvořákovi ani dokázáno, ani vyčítáno. Naopak prokazatelně dosáhl vynikajících hospodářských výsledků, sehnal pro divadlo sponzorské peníze, o jakých se předchůdcům nesnilo. Zkamenělý kolos rozhýbal i navenek – aniž ztratil tradičního diváka, přivedl do něho mladé publikum, netradiční témata i inspirativní způsoby zpracování tradičních látek (namátkou: cenami ověnčený Lakomec či Její pastorkyňa, vynikající Prodaná nevěsta, cyklus Bušení do železné opony). ND úspěšně expandovalo do veřejného prostoru (projekt Bouda). I to, že Dvořák pravidelně doběla rozžhavoval nejkonzervativnější část operní kritiky – ta na něj ostatně „bučela“ i za normalizace –, považuji jako historik divadla za neklamný znak velikosti jeho éry.

Ještě skandálnější než samotný vyhazov bylo jeho arogantní (ne)zdůvodnění (nespecifikované výsledky půl roku staré hloubkové kontroly), z něhož je známa jen předražená prezidentská toaleta (věc řadu let stará, rozhodnutá ještě za ministra Dostála). Vyhazov kvůli záchodu, to tu ještě nebylo. A je-li obsahem utajovaného auditu i byrokratické posuzování „přiměřenosti“ nákladů na inscenace bez ohledu na jejich úroveň, pak jsme se ocitli v Absurdistánu minulého režimu. Suma sumárum: arogance, zástupnost a účelovost z ministrova kroku čouhá jako sláma z bot.

Teď je čas bučet!

Často se uvádí, že Štěpánek „jen“ dokončil to, co připravil jeho předchůdce. Jandák si na současnou intendanci ND opravdu brousil zuby – poté, co rozvrátil památkovou péči a pokusil se zlikvidovat i Divadelní ústav, respektive přihrát jej kamarádovi do Brna (i sem vyslal audit, i zde chtěl mocensky zasahovat pod záminkou formálních nesrovnalostí). Jenže vyděšen odporem veřejnosti v kauze Divadelního ústavu k dokončení čistky v ND odvahu nenašel. Vzmohl se pouze na obsedantně trapné mediální přihřívání „záchodové“ polívčičky.

Štěpánek pomstychtivé žezlo svého hromovládného druha (a názorového souputníka v televizní krizi – oba tehdy stáli na straně „Bobovize“) ochotně převzal a vykonal za něj černou práci. A jím dosazený ředitel ND Jan Mrzena (do třetice i jeho lze považovat za potenciálního příznivce všeho, co představovala „Bobovize“ – jako takový byl do čela rady ČT ostatně politicky protlačen) do svého dočasného křesla ještě nedosedl a už „nevylučuje personální změny“. Už jen tento výrok budí lehké mrazení.

Divadlo je mimořádně citlivý organismus, v němž týmová spolupráce může přinést plody až po několika letech. Činovníci si jej zhusta pletou s fabrikou, jež bez ohledu na změny managementu vyrábí dál dle nasmlouvaných zakázek. Dvořák nevyhrál před časem konkurz samojediný, ale jako součást ambiciózního týmu s velmi těsnými pracovními i lidskými vazbami (mj. režisér a šéf opery Nekvasil + režisér a šéf činohry Dočekal). Teď hrozí jejich zpřetrhání, o slibně se rozvíjejících vazbách zahraničních (hostování nezapomenutelného italského dirigenta wagnerovské tetralogie Fioreho aj.) ani nemluvě. Mimochodem, i kdyby nic jiného, pak událostí českého operního desetiletí bylo právě první kompletní předvedení Wagnerova Ringu. Jestliže tento počin nazvala minulý týden kritička MF Dnes pohrdavě „pražským výletem opery z Düsseldorfu“, pak vydává svědectví o sobě, nikoli o Dvořákově éře.

Dámy a pánové – teď je čas bučet!

Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.