Událost v divadle

Léto je obdobím, které přeje festivalům a mohutným kulturním akcím všeho druhu, ale divadlo se mezi nimi ocitá na periferii zájmu. Kamenná divadla mívají volno, a tak se o prázdninách dostávají ke slovu amatérské či poloamatérské skupiny rozličné kvality. Jednou z výjimek a centrem vysoké divadelní úrovně je již po několik let klášter Zlatá Koruna u Českého Krumlova, který přes okurkovou sezonu hostil např. divadlo Nablízko či herecké skupiny studentů DAMU nebo divadla Drak. Letos, kromě jiných, na scéně jihočeského kláštera vystoupil také pražský Minor s představením Bruncvík v režii Jana Jirků.

Mladý režisér si za několik let fungování v prostředí převážně dětských a loutkových divadel vybudoval pevnou pozici a zároveň byl tím, kdo z Minoru vytvořil první scénu mezi českými dětskými a rodinnými divadly. Za více než pět let profesionální tvorby si vydobyl respekt a uznání, které přináleží režisérům formátu Josefa Krofty nebo Jana Borny. Bruncvík je bohužel poslední režií Jirků v Minoru a zároveň dílem, které vykazuje téměř všechny charakteristické znaky jeho režijní práce.

Jirků odmítá podceňování dětského diváka tím způsobem, že by tvořil díla plná infantilních momentů, naopak přistupuje k dětem partnersky a dialogicky. Nebojí se ani tematických poloh, které by klidně náležely na plátna velkých a „dospělých“ scén. Mezi jeho nejdůležitější inscenace patří Vánoce aneb příběh o narození,Píseň písní, Vinnetou a Živá voda podle Karla Jaromíra Erbena, tedy díla, která mají jasnou ať už biblickou, pohádkovou nebo dobrodružnou předlohu a jsou svým způsobem ikonická a obecně známá. Režie se však vyhýbá jakémukoli souhlasnému pomrkávání na diváka, nezkouší evokovat sentiment nad ztraceným mládím a jeho kanonickými díly. Jirků pro ustálený obraz pohádek, biblické tematiky či dobrodružných příběhů volí jiný kód. S oblibou na scéně využívá živou rockovou či jazzovou hudbu, která určuje celý rytmus představení a je stejně důležitá jako scénografie a herectví.

Inscenace Bruncvík také potvrzuje, že současné loutkové divadlo čím dál více ustupuje od iluzivního marionetového divadla se zakrytými vodiči a daleko více směřuje ke tvaru, v němž vedle sebe koexistují herci, loutky rozličného druhu a předměty, jež mají významotvornou, a ne pouze dekorativní povahu.

Bruncvík vznikl původně jako německá středověká legenda, která byla přenesena do Čech ve 14. století. Dočkala se později několika různých zpracování, z nichž patrně nejznámější je varianta Jiráskova, která však s mentorským záměrem ubrala dílu motivy sexuální a bojové. Jak je při její četbě i divadelním zpracování zřejmé, předobrazem této pověsti je Homérovo dílo. Rytíř Bruncvík se po dlouhé době a iniciačních zkouškách, jež musí zdolat při hledání lva jako symbolu odvahy a součásti českého znaku, navrací domů, aby se v poslední bitvě utkal s novým manželem své ženy poté, co byl prohlášen za mrtvého. Jan Jirků se rozhodl ony Jiráskem potlačené motivy částečně navrátit, nastavuje přitom ovšem silně groteskní a humorné zrcadlo celé problematice národní legendy. Představení hrají pouze tři mladí herci oblečení ve sportovních dresech se symboly českého lva, za jaké by se ani nacionalisté nemuseli stydět. Nejenže hrají, ale také zpívají a s lehkostí ovládají celý ohromný arzenál loutek a předmětů v inscenaci s mírným nádechem kabaretní poetiky. Tu umocňuje trojice rockových muzikantů hrajících vedle scény. Je patrné, že Jirků je legendou na jednu stranu fascinován, ale Bruncvíkovo hrdinství a čest zároveň lehce ironizuje, čímž se od všech ultrapravicových národovců odlišuje, aniž by měl potřebu mýtus destruovat.

Jak potvrdilo i netradiční a náhodné letní publikum, rytířský příběh dokáže zaujmout všechny generace a i ty diváky, kteří by možná do divadla jinak nepřišli. I díky uznání od primárně nedivadelního publika prošel Bruncvík jednou z nejtěžších zkoušek.

Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.