Kdo by tu nechtěl vládnout

Gerhard Schröder se usmíval od ucha k uchu a nebylo nás málo, kdo jsme si před rokem mysleli, že před příchodem do televizního studia přebral. Potom před překvapením ztuhlými předsedy parlamentních stran a také před miliony zkoprnělých diváků první povolební debaty prohlásil, že kancléřem bude on, a nikoli Angela Merkelová. Když pak ve svém arogantním představení pokračoval po další desítky minut, zdálo se být všechno, včetně předčasných voleb, pravděpodobnější než vytvoření vlády velké koalice. Ta však ve Spolkové republice přesto poměrně rychle vznikla a Angela Merkelová se stala první německou kancléřkou.

Jiří Paroubek, když vystoupil v povolební noci se svým prohlášením o novém únorovému puči 1948, se vůbec neusmíval. Také on prohlásil, že i po prohraných volbách bude premiérem. Jenže zatímco ve Spolkové republice bylo přesto už po pár týdnech jasné, že vládu mít bude, v Česku po dvou měsících není jasné vůbec nic, a jestli se něco přiblížilo, tak předčasné volby.

Vůdce rudé stovky

Základní důvod, proč tomu tak je, pojmenoval před několika dny v Lidových novinách nejvýstižněji režisér Jiří Menzel, když Paroubka i Topolánka nazval amatéry. Nikdo učený ale z nebe nespadl a státníkem se nikdo nestane několikaměsíčním pobytem v premiérské funkci, o úřadování v hlavní kanceláři Občanské demokratické strany nemluvě.

Neplatí to jen o obou předsedech vládních stran, ale i o stranách jako takových. Zatímco federální systém Spolkové republiky…