V rychlosti zdejšího společenského klokotání představuje měsíc celou věčnost, a tak případ údajného úplatku v režii poradkyně současného ministra zdravotnictví Evy Klimovičové pomalu upadá v zapomnění. Nicméně dvě věci odkryté tímto skandálkem by do jámy pamětnice rozhodně zapadnout neměly. Zaprvé fakt, že farmaceutické firmy jsou ochotny dát 3 miliony korun jenom za schůzku s člověkem, který má vliv na lékovou politiku v Česku. Jde tedy o obrovský byznys. A zadruhé jsme „po Klimovičové“ chytřejší i v tom, jak těžké je dostat kšeft s medikamenty pod kontrolu: tajně natočené video zachycující poradkyni při žádosti o údajný úplatek leželo někde v sejfu dva roky – a kdosi neznámý jej poslal médiím poté, co šéf Klimovičové a novopečený ministr David Rath začal dělat potíže. Jinými slovy poté, co dal najevo, že s rozmařilým utrácením veřejných peněz za léky chce skoncovat.
S Pfizerem na golfu
Jen loni spolkly výdaje za léky čtvrtinu celého zdravotnického rozpočtu – bezmála 60 miliard korun, o čtrnáct procent víc než rok předtím. A stejně rekordní byl i zisk farmaceutických firem na českém trhu – 37 miliard korun. To není udržitelný vývoj, přesto až dosud nikdo z politiků nepřišel s žádnými návrhy úspor.
Kauza Klimovičové naznačuje možný důvod: říznout do téhle oblasti je nebezpečné. David Rath vystoupil z řady a řekl dost: souhlasil s vydáním vyhlášky snižující částky, které za léky hradí pojišťovny, což by v příštím roce mělo státní kase přinést úsporu jedné miliardy. O tu miliardu se ovšem někomu zkrátí zisky. A prosadí-li se ministrův další plán úspor, může to být jen začátek. I v tomto kontextu je třeba vidět balíček, který krátce po schválení vyhlášky dostala Česká televize. V něm byla videokazeta s nahrávkou zachycující Rathovu spolupracovnici Evu Klimovičovou, jak žádá zástupce farmaceutické firmy Pfizer (jeden z nejvýznamnějších výrobců léků proti rakovině) o třímilionovou reklamu pro časopis Lékařské komory výměnou za možnost schůzky s Davidem Rathem, tehdejším prezidentem komory. Záznam je starý dva roky a není jasné, kdo ho vlastně natočil, schoval si ho na „vhodnou dobu“ a teď ho – coby důkaz údajného úplatkářství lidí kolem Ratha a možná i jej samotného – vytáhl na světlo. Jediní dva účastníci schůzky, Klimovičová a zástupce firmy Pfizer, se od tajného videa distancují. „My jsme to nenatočili a nemáme ani informace, kdo to udělal. Snažíme se to interně zjistit,“ tvrdí vedoucí odboru vztahů s veřejností firmy Pfizer Jiří Tráva. Nic netuší ani Eva Klimovičová, kterou Rath po publikaci videa propustil z místa své poradkyně, a ona dnes dál pracuje pro Českou lékařskou komoru. Ministr Rath vidí případ jednoznačně: „S šéfem firmy Pfizer jsme chodili hrát golf a on měl spoustu příležitostí se se mnou setkat, takže mi přijde směšné, že by za schůzku se mnou chtěl někdo od nich platit. To náhle vytažené video má jediný význam – chtějí mě zastrašit,“ říká Rath. Kdo? To ministr netuší. Případ prošetřuje policejní útvar pro odhalování korupce, žádné informace k němu ale neposkytuje.
Za vším hledej úsporu
Jasné je zatím jedno: Rath proti sobě ve farmaceutických firmách popudil mocného a ostrého soupeře. Nejen novou vyhláškou, ale i zavedením nových pravidel pro práci kategorizační komise, jejíchž 14 zástupců z ministerstva, pojišťoven, expertních kruhů i pacientských organizací rozhoduje o tom, které léky budou na předpis, zda a kolik bude z ceny jednotlivých preparátů hradit státní kasa. „Rath nám dal jako první šéf rezortu jasné politické zadání: je třeba hledat úspory,“ říká člen komise a přední český farmakolog Jan Švihovec. Výsledek je patrný už ze zmíněné miliardy úspor v nové vyhlášce. David Rath byl sám členem kategorizační komise, a možná právě proto mohla mít schůzka s ním cenu 3 milionů. „Nepřekvapilo mě, že by firma byla ochotna dát za setkání s naším členem takové peníze,“ říká komisař Švihovec. „Je pravda, že když jsem přesvědčen, že nějaký lék je skutečně dobrý a potřebný, jsem o tom schopen přesvědčit své kolegy v komisi. Je tedy možné, že někdo přesvědčuje kolegy proto, že za to dostal zaplaceno.“
Snížení úhrad za léky je ale pouze jedna z cest vedoucích k úsporám. Další kapitolou je korupce a plýtvání. V zemích Evropy hrají Češi prim co do počtu návštěv u lékaře: 15 na osobu a rok (evropský průměr je 7). Bezmála z každé návštěvy v ordinaci si odnášíme recept na pilulky, kterých ovšem podle odhadů ročně vyhodíme do popelnice za 3–4 miliardy korun. Nebývalý je také počet léků, které hradí pojišťovny. Zatímco ze zákona jsou povinny hradit jeden lék z každé ze tří set kategorií, v praxi je jich hrazeno kolem 2500. „Neznám žádný jiný stát, který by hradil tolik léků jako my. Ta štědrost tu byla už před rokem 1989 a lidé si na to zvykli,“ říká Jan Švihovec. „Teď jsme ale v koncích a dál je to už neudržitelné. Je na čase si přiznat, že nemůžeme dát úplně všem úplně všechno.“
Na nutnost změn v českém systému upozornili už před rokem experti Světové banky a navrhli několik konkrétních způsobů řešení. Například zvýšit spoluúčast pacienta, platbu za recept, srovnat výši úhrad léků se zeměmi, kde jsou nejnižší, zrušit úhradu volně prodejných léků a podobně. Dodnes se ale nikdo k těmto krokům neodhodlal. Ministerstvo si ani nenechalo udělat analýzu příčin současného stavu. „Chtěl jsem to udělat, ale za čtyři měsíce mé působnosti se mi to nepodařilo stihnout,“ říká bývalý ministr zdravotnictví ve Špidlově vládě Josef Kubinyi. „A proč se do toho nepustili mí kolegové? Je ošemetné říznout do systému, kde jde o tak obrovské peníze a kde je tolik zájmů.“
Těžká věc
Obchod s léky je začarovaný kruh, ze kterého těží každý, kdo se do něj dostane – s výjimkou veřejné kasy. Pacient, který chce získat tu nejlepší péči, tedy lék za co nejméně peněz. Lékaři, kteří chtějí dát pacientovi to nejlepší, co na trhu je. A konečně farmaceutické firmy, které chtějí co nejvíce vydělat. „Za mnou chodí zástupci firem tak třikrát ročně a nabízejí novější a dražší léky. Netlačí na mě, ale neustále přesvědčují, že ten jejich lék je nejlepší,“ popisuje svoji zkušenost brněnský hematoonkolog Jiří Vorlíček. „Nabízejí také třeba stejný lék, jenže místo v injekci je v tabletě. A je o 50 % dražší.“ Podle pražského kolegy doktora Švihovce často nelze zpochybnit, že nový a dražší lék, který firma nabízí, je skutečně v některých ohledech lepší. „Většině pacientů ale stačí starší, stejně účinný lék, který stojí o polovinu méně. Podle průzkumů dělaných v Británii a USA pouze 20 % pacientů potřebuje ty špičkové nejnovější léky,“ říká Švihovec. „Tohle by měla lékařům i pacientům neustále vysvětlovat nějaká státem organizovaná osvětová kampaň, ale nic takového tu není a všichni jsou ponecháni napospas tlaku farmaceutických firem. Ty navíc běžně zvou lékaře do atraktivních míst na semináře spojené s výlety a rauty. Nebo jim nabízejí provizi za to, že pacienta převedou na lék od jejich firmy. I tady se ovšem nabízí řešení doporučené experty Světové banky: kontrola toho, jaké léky, na co a jak často jednotliví lékaři předepisují. Ministr Rath chce ty návrhy využít.
Vlastní průzkum spotřeby léků si udělali na klinice již citovaného doktora Vorlíčka. V nemocnici, kde léčí chorobu, která postihne každého třetího z nás a každý čtvrtý jí podlehne. Léky na její léčbu – cytostatika - jsou plně hrazena pojišťovnou a pro farmaceutické firmy představují terno: omezovat jejich používání si troufne jen málokdo. Ale doktor Vorlíček a jeho kolegové z České onkologické společnosti začali před rokem otevřeně hovořit o tom, že i v léčbě zhoubných nádorů se postupuje neefektivně. „Řada onkologických pacientů dostává léky, které přijdou u jednoho pacienta na statisíce korun, až do smrti, což je špatný postup a zcela zbytečné plýtvání penězi,“ říká Vorlíček. „V určité fázi tyto léky už nemají efekt a mají pouze vedlejší účinky.“ Přitom takhle dlouho „léčil“ i sám Vorlíček, po návratu ze studijní cesty po USA začátkem devadesátých let se ale rozhodl zažitou praxi změnit. „Dávali jsme ty léky, protože to je snazší než pacientovi přiznat, že léčba už nepomáhá a že je čas s ní přestat,“ říká Vorlíček. „Díky racionálnějšímu přístupu k pacientům jsme schopni snížit spotřebu cytostatik o 30 %. Jen tím, že do lidí přestaneme prát léky, které jim už pouze způsobují komplikace. Je to strašně těžké rozhodnutí, které vyžaduje komunikaci s nemocným i s jeho rodinou. A do toho se většině lékařů nechce.“
Hloupější, kdo nebere
Jedním z dalších příkladů, jak vypadá běžné a nenápadné odčerpávání peněz z balíku na zdravotnictví, může být nedávný kšeft Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. Na podzim její vedení v čele s ředitelem, nynějším náměstkem ministra zdravotnictví, Michalem Pohankou vyhlásilo veřejnou soutěž na nákup excimerového laseru, přístroje, který odstraňuje vady zraku. Kdo by si troufl to kritizovat – třeba i mně se to jednou bude hodit. Je dobré si ale položit otázku, proč by fakultní nemocnice měla kupovat přístroj, který nezachraňuje životy a zákroky na něm nejsou hrazeny pojišťovnou, a jde tedy o komerční záležitost. A v Brně už tentýž přístroj mají ve dvou státních zařízeních a v jednom soukromém. I laik, který touží po tom, aby se zbavil svých brýlí, pochopí, že v Brně má takových možností více než dost. Ve Fakultní nemocnici v Bohunicích za rok a půl tímto přístrojem ošetřili pouze na 500 pacientů; v soukromých zařízeních v Praze přitom měsíčně udělají na tři stovky laserových zásahů (operace stojí –na soukromé klinice i ve státním špitále – kolem 30 tisíc korun). Vedení nemocnice u sv. Anny si šlo přesto za svým. „To, že jsme přístroj neměli, snižovalo kredibilitu našeho zařízení,“ říká současný šéf nemocnice Roman Kraus. „Jsme v konkurenčním prostředí a chceme nabízet nové, lepší zařízení, než mají ostatní, a když je stát ochoten nám na to přispět, tak proč bychom to neudělali.“ Tehdejší ředitel Pohanka, který za Bohumila Fišera působil jako náměstek ministra a nyní je opět na tomtéž postu, dostal od ministerstva příslib, že 70 % ceny laseru mu stát zaplatí. S hledáním nejlevnější varianty se nemocnice už netrápila. Ač je to běžné, nevyvěsili nabídku na web EU a vybrali si firmu, která nabízela přístroj za nejvyšší cenu – bezmála dvacet milionů. „My bychom to za takovou cenu nekoupili,“ říká Petr Kocián, ředitel soukromé oční kliniky Lexum, kde v září koupili laser od stejné firmy za cenu zhruba o milion korun nižší. „Ať si každý kupuje, co chce, ale proč to někomu platí stát? Pro nás je vždycky nejdůležitější koupit co nejlevněji. Nemocnice ví, že to za ně někdo zaplatí, a nejsou proto nijak motivovány šetřit.“
I na tento problém ministr Rath upozornil, ale to, že jeho náměstek postupoval stejně, prý netušil. „To je pro mě novina,“ říká Rath. „Určitě si pana Pohanku pozvu a zeptám se ho, proč takový krok udělal.“
Náměstek Pohanka i přes opakované dotazy odmítl odpovědět, proč takovou investici prosazoval.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
