Osvětim dnes

Zlo se nikdy nevrací ve stejné podobě. Při vzpomínkách na den, kdy byla před šedesáti lety osvobozena Osvětim, v různých obměnách zaznělo: „Nesmíme zapomenout, protože se to už nikdy nesmí opakovat.“ Bylo by nebezpečné udělat z toho bezmyšlenkovitou frázi a vnímat odpor k masové nacistické vraždě jen jako výraz naší dnešní lidskosti. „My“ nejsme jako naši předkové (zabijáčtí, lhostejní, chtěně nevědomí, zaskočení), „my“ bychom takoví být nemohli – k takovému ujišťování přicházíme lacino, protože se vymezujeme vůči tomu, co už bylo.

Stojí ale za promyšlení, co Osvětim vypověděla o jednání jednotlivců i společenství. Stojí za promyšlení, jak se od té doby proměnil antisemitismus a jak se změnil svět, jaká je síla či slabost našeho mravního kodexu a politických rozhodnutí. Může-li vzejít z šóá poučení do budoucna, pak v tom, čeho konkrétně se nesmíme dopustit, pokud chceme nějakou příští hrůzu odvrátit.

Nacismus je mrtvý

Minulý čtvrtek se do Osvětimi sjeli bývalí vězni a v obrovském počtu dorazili státníci z Evropy i Ameriky. Pocit z politických projevů je ambivalentní. Na jedné straně jsou samozřejmě patřičné, protože utrpení a ďábelskou brutalitu takových rozměrů je třeba studovat, popisovat a pravidelně připomínat s hlavou skloněnou před mrtvými a trýzněnými. Navíc jde o katastrofu, která navždy změnila Evropu, dokonce se dá říct,…