Údiv, strach, bázeň, frustrace a nakonec vztek. Tak se prý cítí ti, kteří vidí sebevražedného útočníka přibližovat se k cíli. To znají američtí vojáci v Iráku, a stejně tak se cítili jejich předchůdci u Filipín před jednašedesáti lety, když 25. října 1944 pozorovali první úspěšný útok kamikadze. Několik japonských letadel pod vedením poručíka Jukio Sekiho tehdy zabilo stovku Američanů a potopilo transportní letadlovou loď St. Lo.
Zpráva o tomto „vítězství“ záhy dorazila do Japonska. Bylo oslavováno potopení tří lodí, ačkoli ministr námořnictva věděl, že šlo jen o jedno plavidlo a celkově – vzhledem ke ztrátě dvacítky pilotů – nepříliš úspěšnou operaci. Jenže Japonsko potřebovalo „zázračnou zbraň“: nedávno přišlo o většinu svých letadlových lodí i zkušených pilotů, spojenci postupovali do Tichomoří a tím se tenčily i zdroje strategických surovin. Šokující návrh admirála Takidžiro Onišiho (přítomní důstojníci při jeho vyslovení nebyli na okamžik schopni ani slova) na vytvoření dobrovolnických sebevražedných jednotek se proto setkal, přes nepříliš přesvědčivé výsledky, s podporou. Vybraní letci se již neměli pouštět do souboje s nepřítelem či se snažit zasáhnout tehdy nepřesnými bombami a torpédy lodě zdálky, ale měli do nich přímo narazit a potopit je. Onišiho kolega kapitán Rikihei Inoguši pak doporučil, aby tyto jednotky nesly jméno kamikadze – podle větru…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu