Budíček na Bahamách

Zdá se, že na Viktora Koženého dosáhla spravedlnost. Nikoli ta česká, ale Spojených států. V tom, že Američané dosáhli aspoň částečného úspěchu a na Bahamách nyní rozhodují o vazbě pro „piráta z Prahy“, nehrál roli nějaký tlak světové velmoci. Šlo spíš o to, že jejich úředníci prostě jednali. Zatímco české protějšky se čtyři roky potýkaly s neschopností požádat ostrovní stát o vydání finančníka, který je v Česku stíhán za miliardové podvody.

Jednoduše za svým

„O vydání pana Koženého jsme požádali už před dvěma lety, a to víte, na Bahamách trvá projednání takové žádosti roky,“ říká mluvčí ministerstva spravedlnosti Petr Dimun. Po poznámce, že podle médií to ještě před rokem nebyla pravda, připouští mluvčí ministerstva, které má žádost o mezinárodní právní pomoc na starosti, že se může mýlit a že to prověří. „Zmýlil jsem se, o vydání jsme požádali letos koncem května,“ opravuje se o pár hodin později mluvčí Dimun. Podobné „zmýlené“ ostatně provázejí velký příběh někdejšího exulanta, pak chudého polistopadového navrátilce, pak boháče tonoucího v penězích a posléze prchajícího psance od počátku.

Do Koženého Harvardských fondů vložilo v polovině 90. let své kuponové knížky tři čtvrtě milionu Čechů a nově zrozený finančník si za tuto nečekanou propagační pomoc privatizaci vysloužil díky od nejvyšších politických představitelů země. Tuto vděčnost ovšem později krutě znectil a své klienty dočista okradl. Přitom jeho fondům se podařilo dobře investovat – získaný majetek na jednu kuponovou knížku činil odhadem plných padesát tisíc korun, tedy pětkrát víc než slibovaná „jistota desetinásobku“, kterou Kožený v reklamní kampani sliboval za knížku každému klientovi. V Harvardských fondech se tedy ocitlo 40 miliard korun a Kožený k jejich krádeži nepoužíval zrovna složité metody. Jako příklad za všechny může sloužit obchod z roku 1995. Dne 5. dubna Koženého kyperská firma Zenko Trading prodala Harvardskému dividendovému fondu 190 tisíc akcií Telecomu po 2710 korunách za kus. Už o dva dny později tytéž akcie koupila zpět za 2215 korun za akcii. Čistý zisk pro Zenko a čistá ztráta pro akcionáře Harvardského dividendového fondu:

90 milionů za 48 hodin. Tato transakce byla naprosto formální a bez jakékoli ekonomické logiky – jejím jediným smyslem bylo vytáhnout peníze na Kypr. To, že prošla bez povšimnutí finančního dozoru a policie, můžeme dnes brát už jako skoro neuvěřitelnou připomínku časů opravdu „divokého Východu“.

Majetek Harvardských fondů se – až na několik nemovitostí – v tichosti přelil do záhadných kyperských firem.

Bez hacku a bez carek

To vše je zdokumentováno už skoro pět let. Zhruba tak dlouho je Kožený obviněn policií z podvodu. A zhruba tak dlouho se jej pokouší justice dostihnout na Bahamách. Ty pokusy mají někdy komický nádech. Začalo to tím, že podle tuzemského trestního práva může policie někoho začít vyšetřovat až poté, co mu doručí obvinění. Policisté jej poslali bahamským úřadům faxem před třemi lety. Z Baham se jim dostalo odpovědi, že obvinění poslané faxem odporuje zákonu a že chtějí písemnou žádost a adresu Koženého. Policejní prezidium další rok hledalo adresu. Loni připustil policejní prezident Jiří Kolář trapas – pátralo se po Koženém, ale finančník je na Bahamách zaregistrován jako Kozeny. Mezitím policie řešila další oříšek: mohla začít Koženého stíhat bez sdělení obvinění jako uprchlého – ale je možné stíhat jako uprchlého člověka, který se neskrývá a jehož adresu mohou zjistit? „Vina nebyla jen na naší straně, bahamské úřady příliš nespolupracují. Nakonec se problém podařilo vyřešit. Před čtyřmi měsíci jsme s Bahamami uzavřeli smlouvu o diplomatických vztazích a tamní úřady uznaly smlouvu mezi Československem a Velkou Británií z roku 1925 – kdy ještě Bahamy byly britskou državou – o vydávání zločinců. Fakt, že bahamské úřady Viktora Koženého zadržely na základě americké žádosti, dává podle zástupce šéfky Nejvyššího státního zastupitelství Jaroslava Fenyka možnost domluvit se s USA na vyšetření Koženého z podvodů spáchaných v Česku.

Prsten pro Alijeva

Úspěch Američanů má jednoduchý důvod. Jak přiznává Petr Dimun, USA dokázaly na Bahamy dodat potřebné dokumenty. „Asi tam měli lepší vztahy,“ vysvětluje si schopnost shánět adresy a formulovat jasné dopisy Fenyk. Americké úřady zadržely kromě Koženého ještě další dva podezřelé spoluinvestory Koženého – Frederika Bourkeho, šéfa jedné z dceřiných společností největší světové pojišťovny AIG, a Davida Pinkertona, výrobce kabelek. Ti už projevili ochotu proti Koženému svědčit.

Na konci devadesátých let začal Kožený hledat nové „investiční příležitosti“ na východ od České republiky. Zkoušel to v Rusku, ale nakonec se zaměřil na ropou bohatý Ázerbájdžán. Tam se právě pod vládou diktátorského prezidenta Hejdara Alijeva připravovala obdoba české kuponové privatizace, s níž už měl Kožený své zkušenosti. Rozdíl byl pouze v tom, že Kožený tentokrát nezaložil investiční fond, který by spravoval privatizační kupony jednotlivých Azerů, ale hodlal vykoupit přímo tyto kupony a za ně pak nakoupit podíly v ázerbájdžánském ropném průmyslu – zejména ve společnosti Socar, které patřila místní ropná pole a zásobníky. Protože Koženého peníze nestačily na nákup dostatečného počtu kuponů nutných pro ovládnutí Socaru, hledal další investory – nakonec se mu podařilo v USA získat 180 milionů dolarů od různých jednotlivců i organizací, od pojišťovny AIG až po Kolumbijskou univerzitu.

Jenže celá věc měla jeden háček. Ázerbájdžán totiž na rozdíl od České republiky nevyhlásil, co vlastně bude kuponově privatizovat. Kožený pouze předpokládal (a své americké investory na tuto nejistotu předem neupozornil), že to bude také Socar. Najednou se ovšem zdálo, že k jeho privatizaci nedojde. To by znamenalo, že Koženému zůstanou v ruce bezcenné kupony – většina „lepších“ podniků už byla tou dobou zprivatizována – a na krku žaloba od investorů. Proto se Kožený po dohodě s některými spoluinvestory rozhodl sáhnout ke korupci: kromě darů „vysokým úředníkům“ šlo například o šperky v hodnotě přes deset milionů korun, jež daroval prezidentu Alijevovi. Ale tah nevyšel – Socar nakonec nebyl privatizován. A Kožený skončil v totálním průšvihu: američtí partneři s bezcennými ázerbájdžánskými papírky v rukou jej obvinili, že je okradl stejně jako kdysi klienty v Čechách. Tentokrát ovšem věc nedostala pražská kriminálka, nýbrž FBI. Z hlediska Koženého budoucích osudů rozdíl zřejmě fatální.

Americké úřady použily zákona, podle něhož nesmí americké společnosti uplácet nejen domácí, ale ani zahraniční úředníky a politiky. A protože Kožený byl v době svých ázerbájdžánských úplatků, se kterými se nijak netajil, ve vedení americké investiční společnosti Oily Rock, žádá newyorský prokurátor Michael García nyní jeho vydání z Baham a soud ve Spojených státech.