Srbsko je země, v jejímž případě lze mluvit o štěstí, když se nenaplní krajně katastrofický scénář. Po osmi týdnech politických tahanic vznikla v Bělehradě vláda, a to navíc bez účasti ostře nacionalistické Radikální strany, která ve volbách konaných na sklonku loňského roku s přehledem zvítězila. Až se chce zvolat: Bravo! Zubožené zemi nehrozí, že nutně zabředne do horší bídy, sousedé se nemusí obávat, že se co nevidět zvedne nová vlna nenávisti.
Při bližším pohledu to nadšené zvolání uvízne v krku. Do čela vlády usedne Vojislav Koštunica, který by se dal charakterizovat protimluvem „umírněný nacionalista“. Kabinet bude menšinový, tedy vratký, a aby mohl fungovat, podepíše Koštunica dohodu o podpoře (něco na způsob opoziční smlouvy) se Socialistickou stranou Srbska, v jejímž vedení trůní – kdo jiný než Slobodan Miloševič, momentálně sedící na lavici obžalovaných v Haagu. Triumfální návrat temných včerejších sil na srbskou scénu se tedy nekoná, ale je to opravdu jen tak tak.
Srbsko bylo často v dějinách balkánským potížistou a tříletý experiment s demokracií po Miloševičově pádu na tom mnoho nezměnil. Přesto je mezi někdejší beznadějí a dnešní mizernou nadějí zásadní rozdíl. Třeba tato vláda vydrží celé čtyři roky a provede alespoň pár reforem. Vyloučením radikálů z koaličních námluv ta země ukázala, že je schopná překvapit.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
