Severokorejské otrokyně v Žebráku

Mezi černovláskami vycházejícími z nitra fabriky způsobuje pohled na fotografa šok. „Co tady děláte? Odkud jste? Vaše jméno, doklady!“ zlobí se lámanou češtinou jejich průvodce, zatímco ženy si vylekaně zakrývají tváře a prchají do vrat nedaleké ubytovny. „Nikoho z nás nesmíte fotografovat ani o nás nic psát,“ říká důrazně muž, na jehož černé kožené bundě se leskne odznak s podobiznou severokorejského diktátora Kim Čong-ila. Jsme ve středočeském Žebráku, v jehož textilce Kreata padesát severokorejských žen pod dohledem dvou politruků tajně vydělává peníze na provoz severokorejské říše zla.

Drželi je zkrátka

Osm hodin za šicím strojem a pak až do rána pod dohledem dvou strážců zavřené na ubytovně. Den co den, již třetí rok. Tak vypadá život padesáti Severokorejek, které v Žebráku šijí dámské prádlo pro italskou firmu Kreata. „Ani jednou jsme nezažili, že by si třeba některá z nich došla sama do města nakoupit nebo se třeba projít,“ říká žebrácký starosta Daniel Havlík (nezávislý). „Hned po práci odcházejí všechny na ubytovnu, která je od továrny padesát metrů daleko. Když ještě bydlely jinde a do práce je vozil autobus, pochodovaly vždycky na směnu se svými strážci v pravidelném dvojstupu.“

V nové ubytovně jsou dívky teprve měsíc, předtím bydlely v Hořovicích na ubytovně patřící tamnímu podnikateli Miroslavu Kočárkovi. „Byla to uzavřená komunita, nikdo se k nim nedostal,“ vzpomíná Kočárek. „Na každém pokoji visel portrét toho jejich diktátora a politruci je všechny drželi zkrátka – holky nesměly samy nikam chodit, nesměly se dívat na televizi, ale každou neděli jim pouštěli nějaké severokorejské filmy, pořád dokola pár stejných kazet. A když se nedívaly na film, tak se pořád něco učily nazpaměť a politruk je pak z toho po večerech zkoušel.“ Mimo ubytovnu se skupina často nepouštěla. „Když už někam šly, třeba sbírat maliny nebo jablka na sušení, tak jedině pod dohledem, seřazené v dvojstupu,“ říká Kočárek. Podobně jako nyní v Žebráku, i v Hořovicích si severokorejské dělnice na ubytovně vařily. „Proviant zařizoval politruk. Nechal si přivézt několik pytlů rýže a nějaké další věci a z toho potom delší dobu žily,“ říká majitel hořovické ubytovny.

Co je pro nás důležité

Majitelé Kreaty objevili severokorejskou pracovní sílu v roce 2001. Nejdřív přišlo třicet pět žen, pak se jejich počet rozrostl na současných padesát. Každá dělnice si měsíčně vydělá zhruba šest tisíc korun. „Na šití spodního prádla jsme mezi Čechy nesehnali dost lidí. Tak jsme oslovili zprostředkovatelskou firmu na hledání zaměstnanců a ti nám našli Severokorejky,“ říká ředitelka české pobočky Kreaty Věra Čermáková. (Jméno společnosti, která severokorejské dělnice obstarala, nechce paní Čermáková prozradit – údajně proto, že „si to ta firma nepřeje“.) Podobně jako další cizinci, kteří v zemi legálně pracují, Severokorejky do Česka vyjely na pracovní vízum a jejich zaměstnání v Kreatě posvětil i příslušný berounský úřad práce. „Postupujeme tak vždy, když nedokážeme pro jakoukoli firmu sehnat české zaměstnance. Když Kreata přišla s tím, že si našla severokorejské ženy, které mají vyřízené všechny potřebné formality, odklepli jsme jim to,“ říká šéfka berounského úřadu práce Lenka Šmídová. „Když jsem pak ale po nějaké době firmu navštívila, polil mě studený pot. Od paní ředitelky jsem se dozvěděla, že ty ženy zřejmě většinu peněz odevzdávají severokorejské ambasádě. Jinými slovy jde o takové novodobé otroctví. Ale teď už s tím asi nelze nic dělat. Při kontrole by nám ty ženy zřejmě řekly, že to všechno dělají dobrovolně – a co pak s tím?“

Šéfka Kreaty Čermáková nechce o odvádění platů severokorejské ambasádě mluvit: „Co vám můžu říct, je, že ty peníze vyplácíme přímo zaměstnankyním. Co pak ony s nimi dělají a jestli je tady někdo hlídá, to nevím a nezajímá mě to. Pro nás je důležité, že ty ženy mají vysokou produktivitu práce a dobrou pracovní kázeň. A ti muži, co jsou s nimi, se prostě starají o jejich koordinaci.“

Promluvit si přímo se severokorejskými ženami je nemožné: před novináři a vůbec před jakýmkoli kontaktem s cizími lidmi unikají s viditelnými obavami. „Samozřejmě, taková věc by se mohla krutě vymstít nejen jim, ale i jejich rodinám v KLDR. Všichni by se mohli velmi lehce ztratit v tamním gulagu,“ vysvětluje koreanista Petr Bláha. Sdílnější nejsou ani politruci. „Je tu dobrá práce. Ve volném čase děvčata sportují nebo studují šití a historii,“ říká přes tlumočníka kolega zmíněného muže v černém, oblečený pro změnu do šedé uniformy ŕ la Kim Ir-sen. „Abych se s vámi mohl dál bavit, potřebuji to zkonzultovat s velvyslanectvím,“ utíná pak hovor a mizí v ubytovně.

Severokorejská ambasáda nechce pobyt a práci svých občanek v Česku jakkoli komentovat. „O tom psát nemůžete, to je naše interní věc,“ opakuje na druhé straně telefonu dobrou češtinou úředník, který se odmítá představit. „Nic bližšího o tom nevím, ale i tak mohu říci, že něco podobného by v Itálii bylo nemožné a nemyslitelné,“ komentuje pracovní nasazení v Kreatě Marcela Trlicová z italského velvyslanectví. Podle informací Respektu pracuje dalších třicet severokorejských dělnic v oděvní firmě Jiří Balabán ve středočeské obci Železná. Česko se tak zařadilo po bok Ruska, které také trpí otrockou práci severokorejských občanů pro diktátorský režim jejich země.

„Jsou to pro mě nové a velmi znepokojující informace. Hned po návratu ze zahraničí se tím budu zabývat,“ vzkázal Respektu ze služební cesty po Španělsku ministr zahraničí Cyril Svoboda. Stejně se k věci staví i jeho kolega na vnitru Stanislav Gross: „Rozhodně si opatřím detailní informace, a jestli je to všechno pravda, tak vás ubezpečuji, že moji lidé se tomu budou věnovat,“ říká.