Kill Quentin

Quentin Tarantino dodržuje nanejvýš pečlivě rozdíl mezi svými režijními počiny a svou hereckou či scenáristickou aktivitou. Schopnost tohoto rozlišení jistě svědčí o jeho inteligenci a zejména díky ní se podprůměrný herec a šikovný scenárista prosadil jako jeden z výrazných režijních talentů 90. let. Snímek Kill Bill, Vol. 1, uvedený před deseti dny do českých kin, potvrzuje toto rozlišení výslovně již úvodním titulkem, který hrdě hlásá „4. film Quentina Tarantina“. Po dalších 96 minutách si však divák smutně uvědomí, že právě toto hrdé oznámení jako by nyní shrnovalo celý problém tak napjatě sledované tvorby. Tarantino nám dospěl a chtěl by být významným autorem, jehož filmy se počítají. Snad proto neváhá vtisknout smrtící polibek dokonalosti všemu, co jsme milovali kvůli křivým švům a šťastné debilitě, kvůli rychlosti a lajdáctví, jedním slovem kvůli stylu.

Přestřihneme to

Už titulková sekvence, v řadě ohledů předčasný vrchol filmu, předvádí vyšlechtěnou mrtvolu, která je zkratkou a emblémem celého precizně nasnímaného díla. Předloženému výsledku není formálně co vytknout, pokud nepokládáme za vady naprostou ztrátu obrazové jednoty, a tím i vizuální dynamiky, podbízivé sebeodkazy na Pulp Fiction, neschopnost práce s dialogem a ryze dekorativní, mechanické užití hudby. Výsledné nakupení citací z hongkongských a japonských akčních filmů se proto nevyrovná ani jediné…