I Mečiar bude pro

Najít na Slovensku před pátečním referendem o vstupu do Evropské unie někoho, kdo přijde hlasovat proti, je málem nadlidský úkol. Vstup podpořilo v posledním průzkumu z konce dubna 77 % Slováků a souhlasí s ním i parlamentní opozice včetně ultralevicové Komunistické strany Slovenska. Z odpůrců EU, jichž je podle průzkumu 6,3 %, jsou nejvíce slyšet mladí bratislavští intelektuálové kolem týdeníku Dominofórum. Ti se ale k referendu ani nemíní obtěžovat. „Své ne vyjádřím svou neúčastí,“ říká ekonom Martin Thomay z Institutu pro svobodnou společnost.

Rozhodne až parlament

Slovensko už proto otevírá nová témata pro dobu „po vstupu“. Vládní křesťanští demokraté například navrhují vymezit ústavním zákonem, v jakých oblastech vláda nikdy nebude delegovat rozhodování do Bruselu.

Na první pohled by se zdálo, že Slováci to s optimismem přehánějí. K platnosti referenda je nutná nadpoloviční účast voličů, a ta podle průzkumů není úplně jistá: kdyby se hlasovalo v dubnu, pak jen 40 % dotázaných „určitě přijde“ a dalších 28 % „spíš přijde, než nepřijde“. Jenže vtip je v tom, že referendum nemá právní závaznost. Pro kabinet Mikuláše Dzurindy by to samozřejmě byla nepříjemná prohra. Nejpopulárnější slovenský politik, předák opoziční strany Smer Robert Fico, už předem navrhl, aby vláda v případě neúspěchu referenda podala demisi. Dzurindův tým o tom ovšem ani na chvíli neuvažoval. Vicepremiér Pál Csáky se dal slyšet, že nízká účast voličů by vypovídala tak nanejvýš o „nedostatečné rozvinutosti slovenské společnosti“.

Ať dopadne referendum jakkoli, konečné rozhodnutí má v rukou bratislavský parlament. V Národní radě panuje v tomto směru nevídaná jednota. Hnutí za demokratické Slovensko připomíná, že to byl právě jeho zakladatel a současný předseda Vladimír Mečiar, kdo v říjnu 1993 zahájil celý „pochod do Evropy“ podpisem asociační smlouvy o přidružení Slovenska k EU. Robert Fico a jeho Smer vstup dlouhodobě podporují, byť dávají okázale najevo dílčí výhrady. „Považuji za svou osobní povinnost varovat veřejnost před absolutně neopodstatněnými očekáváními,“ ohlásil nedávno Fico. „Je třeba očekávat silný liberalizační šok, podobný tomu z roku 1990 po uvolnění cen.“ Dokonce i Komunistická strana Slovenska, která se výslovně hlásí k Marxovi, Leninovi a Husákovi, v programu má zestátnění bank i monopolních podniků a ostře nesouhlasí se vstupem do NATO, proti vstupu do Evropské unie nic nenamítá. Její předseda Jozef Ševc, zeť bývalého hlavního ideologa KSČ Vasila Biľaka, patří mezi poslance vyslané na roční zaučení do Evropského parlamentu.

Malá nejistota se vznášela snad jen nad postojem konzervativců z nejmenší vládní strany KDH, jejíž bývalý předseda Ján Čarnogurský vždy hlásal, že „nepůjdeme do Bruselu s ohnutými zády“ – letos pořádal petiční akci proti vstupu Slovenska do NATO, nesehnal ale dost podpisů na vyhlášení referenda. V dubnu však křesťanští demokraté jasně řekli, že svým voličům radí hlasovat pro vstup. Zároveň do podzimu slíbili předložit ústavní zákon, který by vymezil oblasti, v nichž si Slovensko hodlá v Evropské unii navždy ponechat suverenitu: přímé daně, bezpečnostní a zahraniční politika, trestní právo, důchodové zabezpečení, vzdělání a kulturní a etické otázky. Ostatní strany však takový zákon už předem svorně odmítly.

A jaký bude přínos Slovenska do Evropské unie? Na toto téma proběhla v Bratislavě minulý týden diskuse předních intelektuálů, moderovaná premiérem Dzurindou.

Čekají od nás duši

Deník Sme z ní přinesl několik citátů. Například psycholog Péter Hunčík, jeden z pětice zakladatelů televize Nova, tvrdil: „Vstupující země přinášejí zkušenost s totalitními režimy. Je však nutné dát si pozor, aby nám komfort Unie nezaslepil oči.“ Další účastníci se domnívali, že Slovensko by pomohlo znovu sjednotit Evropu po válce v Iráku (bezpečnostní analytik Tomáš Valášek), že by mohlo být vzorem se svými ekonomickými reformami (ekonom Eugen Jurzyca), případně že „Evropa od nás očekává duši“ (kněz Juraj Semivan). Česko-francouzský politolog Jacques Rupnik shrnul debatu takto: „Když se mě na přínos nových zemí ptají ve Francii, odpovídám, že jím je stabilita a demokracie ve střední a východní Evropě. Když se podíváme na dějiny 20. století, zjistíme, že to není tak málo.“