Si tacuisses, philosophus mansisses, říká antická anekdota. Kdybys byl býval mlčel, byl bys zůstal filozofem. Starý lexikon to vysvětluje jasně: hlupák ve společnosti filozofů dlouho mlčící a také za filozofa pokládaný konečně hloupou řečí se prozradil. Kdybys byl býval nepsal, byl bys zůstal publicistou. Tolik bychom mohli říci na adresu Petra Žantovského a jeho kritické reflexe 25. výročí Charty 77 (internetový časopis Virtually, www.virtually.cz, 7. ledna). Logika článku totiž odpovídá zmíněné anekdotě. Nejde o to, že by sama Charta 77 byla nekritizovatelná. Nejde ani o to, že by nebylo možné dnes kriticky nazírat její odkaz tak, jak se projevuje v soudobé politice a společnosti. Zaráží ovšem, když se tak děje s pomocí argumentů a tónů, které by zapadly i do normalizačního Rudého práva. To je snad nejvýraznější bod v reflexích čtvrtstoletého výročí Charty. Není sice jediný ani převládající, zato má slušný punc oficiality.
V širokém spektru
Odkaz Charty 77 si připomněli mnozí. Při její názorové šíři a zahrnujícím, nikoli vyčleňujícím charakteru není divu, že vzpomínky a názory se táhnou v širokém spektru. S některými z nich se můžeme shodnout, s jinými nesouhlasit, ale pořád se pohybujeme mezi slušnými mantinely, které umožnil pád komunismu v listopadu 1989. Se svým kritickým názorem se nikdy netajil například Emanuel Mandler, jeden z „nechartovních“ disidentů. Také nyní v Lidových novinách (5. ledna) si…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
