Pověst Maďarska coby příjemné turistické destinace je v očích řady západních turistů ještě stále pošramocena vleklou válkou, která se odehrávala na jih od jeho hranic. Přesto v uplynulém roce přinesl cestovní ruch do tamní pokladny téměř 4,5 miliardy euro. Maďaři nad tím však nijak přehnaně nejásají. Jsou si dobře vědomi, že zisk by mohl být i vyšší, kdyby se jim podařilo překonat jeden z hlavních neduhů, kterým jejich turistický průmysl dlouhodobě trpí - více než 80 % příjmů z tohoto odvětví totiž stále obstarávají jen dvě místa, Budapešť a Balaton. Státní instituce i podnikatelé by proto turisty rádi nalákali také do ostatních končin uherské nížiny. Naděje, že se jim to podaří, pak nejnověji vkládají především do nabídky gastroturistických služeb, snažících se využít úctyhodné vinařské tradice.
Zázračná zbraň turistiky
Kdysi věhlasné uherské vinařství prošlo za socialismu hlubokým úpadkem. Hlavním cílem bylo tehdy vyrobit co největší množství tekutiny pro nezměrné potřeby občanů Sovětského svazu. Kvalita přitom mnohdy nebyla ani na druhém místě. V devadesátých letech tak museli maďarští vinaři začínat prakticky od nuly. Vrátit se na západní trhy už ovšem nebylo tak snadné, zejména poté, co se na nich prosadili noví dodavatelé z Chile, Argentiny a Austrálie. Snahu o vývoz vína se tak Maďaři rozhodli kombinovat s pokusem o „dovoz“ jeho spotřebitelů. Inspirovali se přitom v Alsasku, kde vinařská turistika úspěšně kvete už od poloviny osmdesátých…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
