Dekrety se trhají

„Je to zvláštní,“ říká ze židle své pražské kanceláře Herbert Werner. „Češi ještě nepoznali, že jejich nejlepší, nejsilnější partner a mluvčí v západní Evropě jsou vlastně sudetští Němci.“ Má pravdu. Místo toho, aby byly vztahy s našimi bývalými německými spoluobčany pro nás na cestě do Evropy velkou výhodou, společnost je vnímá jako jednu z největších překážek. Na vině přitom není tragický rozchod před padesáti sedmi lety. To, oč opravdu běží, jsou události posledních deseti let.

Dekrety ohlašují pomstu

Základní fakta té smutné historie jsou známá. Na konci války rozpoutané nacistickým Německem českoslovenští politici usoudili, že společné soužití Čechů a českých Němců není nadále možné. Mezi 143 prezidentskými dekrety, jimiž republika znárodnila velké podniky, zrušila prvorepublikové okresní úřady, zřídila národní výbory a nezadržitelně tak vykročila na cestu vazala komunistického Ruska, bylo i pět dekretů týkajících se „Němců, Maďarů a zrádců“. Na jejich základě vzaly úřady těmto lidem československé občanství a zkonfiskovaly jim majetek. Následně – ovšem už bez dekretů – Češi své spoluobčany zbavené majetku a dokladů vyhnali pryč ze země. Podle společné česko-německé komise historiků bylo výsledkem této pomsty za válečná příkoří minimálně dvacet tisíc mrtvých Němců, zabitých „českými vlastenci“ ve sběrných táborech nebo na cestě do vyhnanství. Řešením, které ve střední Evropě předtím nikdo nepoužil, Češi podle francouzské…