V těchto dnech se naplňuje deset let od rozpadu SSSR. Výročí si jen málokdo v Rusku připomene s radostí a 70 procent ruských občanů na ně bude vzpomínat se smutkem nad ztraceným postavením supervelmoci, sociálními jistotami a zdánlivým rovnostářstvím. A s lítostí nad dobou, kdy si ráno v novinách mohli přečíst, co je zrovna pravda, a nemuseli příliš přemýšlet ani o sobě, ani o světě, ve kterém žili.
Sen o vůdčí úloze
Dnes se to může zdát neuvěřitelné, ale Sovětský svaz byl svého času považován nejen za místo přežívání, ale také za alternativu vyspělých demokracií. Byl tak chápán nejen mnohými sovětskými občany nebo obyvateli sovětských satelitů. O zvláštním poslání Ruska byla přesvědčena i část západních intelektuálů, politiků a jejich voličů. Ti všichni dokázali zavírat oči před realitou koncentračních táborů a oficiálních lží, ekonomické absurdity a všeobecného nedostatku. Snili si svou iluzi Sovětského svazu. Skutečný život ale postupně prosvítal záplatami ideologie. Rozdíly v životní úrovni a rozvinutosti východního bloku a Západu narůstaly a bylo obtížnější je zastírat. Přes dílčí úspěchy se zaostávání sovětského modelu v posledních dvou desetiletích 20. století jevilo už tak zřetelně, že podlomilo jeho vnitřní legitimitu. Systém se za přihlížení Západu a většiny obyvatel sám rozložil. Konec Sovětského svazu znamenal zahájení obrovských změn. Byly uvolněny ceny, povoleno soukromé podnikání, odstartována privatizace státního majetku. Byl…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu