Znovu korupce

Slovní válka, kterou minulé pondělí rozpoutala vláda proti Respektu, nevznikla náhodou ani omylem.  Nejde v ní o soudy ani o výklad jedné věty vytržené z kontextu teoretického článku. Hlavním tématem není ani Respekt, ani vážné podezření, že Zemanova vláda zaútočila na svobodu slova. Je to pouze jeden z dílků mozaiky, která zobrazuje boj s korupcí v České republice.

Útočníci z Kolumbie

Připomeňme, že deklarovaným cílem vládního útoku byl komentář v minulém čísle Respektu. Článek se snažil popsat korupční prostředí v České republice pomocí termínů, které ve své knize „Demokracie v Americe“ užívá klasik politologie Alexis de Tocqueville.

Podle Tocquevilla jsou demokratičtí vládci ve stálém podezření, že prodávají svou moc a rozkrádají státní majetek. Proto by si měli dát pozor na své chování a nedávat zbytečně záminky, aby si to lidé o nich nemysleli a aby se podle takových vzorů skutečně nezačali chovat - pokud úředník dlouho otálí s rozhodnutím nad nápadně otevřenou zásuvkou u psacího stolu, nemůže se divit, že v ní jednou najde obálku.

Článek o Tocquevillovi pak v jedné větě konstatoval, že například současní ministři dávají mnoho takových záminek a takovým „korupčním chováním“ přinejmenším nepřímo podporují růst korupce. Proč se vláda tolik rozzlobila na prostou logickou úvahu, která napadne každého čtenáře Tocquevilla? Obecné vysvětlení nabídl Daniel Brössler z německého deníku Süddeutsche Zeitung.

Upozornil na žebříček Transparency International, kde se Česká republika zařadila na 49. místo, jen o stupínek lépe než Kolumbie, která již desetiletí marně bojuje s narkomafiemi. Naopak pokud jde o svobodu tisku, může se Česko podle Brösslera srovnávat s Francií nebo Německem. Konflikt zkorumpované politicko-ekonomické elity s otevřeným světem médií je pak nevyhnutelný. Podle výkladu německého deníku tak byl jen otázkou času útok vlády neschopné bojovat s korupcí proti některému z médií, která mají dost prostoru, aby korupci odsuzovaly. V řádu věcí je, že protagonistou útoku se stal impulzivní premiér Zeman a cílem zpravodajské médium natolik známé, aby bylo možno jeho likvidaci využít exemplárně.

Co bylo pod kouřovou clonou

Premiér ani ministři ovšem nejsou sborem neurotiků, kteří to prostě nemohli vydržet a museli si vylít zlost. Jejich akce měla bezprostřední politický účel, kterého se také dočasně podařilo dosáhnout. Pozornější čtenář novin si pamatuje, že dva z členů současné vlády byli před čtrnácti dny veřejně vyzýváni demisi. Prvním z nich byl ministr pro místní rozvoj Petr Lachnit, pranýřovaný za skryté propojení svých podnikatelských aktivit s politickou funkcí. Pak deník MF Dnes zveřejnil, že ministr zaplatil ze státního rozpočtu 150 000 korun za přípravu svého vystoupení v televizi Nova, a sám Lachnit vyhodil svou tiskovou mluvčí, která informaci potvrdila.

To bylo příliš i na jeho stranické kolegy v Ostravě, a když jim Lachnit odmítl své aféry vysvětlit, odsoudili ho na nevolitelné místo kandidátky do parlamentních voleb. Ministr zemědělství Jan Fencl zase, jak zjistila ČT spolu s Respektem, přidělil ve funkci předsedy prezídia Pozemkového fondu sám sobě lukrativní pozemky poblíž Hodonína. Když Fencl začal médiím vyhrožovat, vzbudil o svou osobu takový zájem, že vyšla najevo jeho někdejší spolupráce s StB. Útok na Respekt oběma ministrům aspoň dočasně zachránil křesla.

Jejich kolegové z vlády tak osvědčili příkladnou solidaritu, skeptik by jen namítl, že mnozí z nich to udělali jen proto, aby brzy nedošlo také na ně. Zadávání neprůhledných veřejných zakázek a machinace se státním majetkem přece nemají na svědomí jen Lachnit s Fenclem, ale také například Březina s Grossem (vybavení krajských úřadů počítači a další zakázky v rámci tzv. státní informační politiky), Schling (dálnice do Ostravy), Kavan (pronájem hotelu Český dům) nebo Grégr (aféry při privatizaci energetik).

Nakonec i celá vláda, která bez protestů schválila řadu podezřelých zakázek a doporučila či tolerovala několik zákonů, které preferují zájmy jedné firmy či profesní skupiny na úkor občanů (dotace zemědělcům, monopol Sazky, ČEZu, Telecomu). Zemanův výpad veřejnosti oznámil, že připomínky podobných faktů nebude jeho tým dál trpět. Mířil také dovnitř ČSSD, kde narůstají pochybnosti, zda je možné v rámci boje proti „špinavým mediálním útokům“ odmítat také oprávněnou kritiku skandálního a korupci podporujícího chování některých ministrů i celé vlády. Od minulého pondělí je tak načas obnovena jednotná linie podle pravidla „za činností ministrů musí stát celá strana“.

Změna projektu

Z pohledu veřejnosti tím diskuse na téma „vláda a korupce“ sotva může skončit. Tím spíše, že jde o kabinet, který se k moci dostal slibem, že s korupcí zatočí. Nelze popřít, že v tomto směru udělal i leccos dobrého. Ke klíčovým krokům v protikorupčním tažení Čechů bezpochyby patří úspěšná privatizace bank a odebrání kontroly nad finančním trhem z rukou státních úřadů. Bohužel se za Zemanovy vlády etablovalo i několik korupčních postupů, které již přišly daňové poplatníky na desítky miliard.

Prvním z nich jsou mimořádné dotace a konexe firmám přidělované sněmovnou. Když spřátelená lobby požádá, není pro zástupce sociálních demokratů problém najít mezi nevládními poslanci spojence a prosadit potřebný zákon. Je to něco zcela běžného. Naposled minulý týden se ministr financí ve sněmovně marně pokoušel zrušit Bruselem kritizovaný zákon, který zakazuje českým občanům sázet v cizině a nutí je tak využívat služeb tuzemského monopolu Sazky.

Druhým korupčním nebezpečím se stal vládní zvyk obcházet zákony. Zpravidla k tomu dochází při výše zmíněném zadávání veřejných zakázek. Zákon totiž připouští v časové tísni oslovit omezený počet zájemců (třeba jednoho) a Zemanova vláda je v tísni pořád. Tato praxe přiměla podle jeho vlastních slov k demisi ministra financí Pavla Mertlíka. Její poslední příklad dala česká vláda před čtrnácti dny, když odhlasovala smlouvu, podle níž všechny telekomunikační služby bude státním úřadům napříště poskytovat Český Telecom.

Ministři přitom dosud nezveřejnili, na kolik miliard ročně tato zakázka přijde daňové poplatníky. Těžko se dokazuje, že korupci podporující jednání mělo za svůj hlavní účel zlepšit finanční či mocenské postavení ministrů nebo jiných politiků, případně že dodalo finanční injekci například stranickým pokladnám. Ať už je to tak nebo tak, jisté je, že z ohlášené „akce čisté ruce“ se stává „akce otevřená zásuvka“. A změnu projektu svým odmítnutím jakékoli kritiky ve věci korupce odsouhlasila celá vláda.

Případ Falkon

Například komentáře právníka Jaromíra Henyše v MF Dnes a političky Hany Marvanové v Lidových novinách jsou naštěstí dokladem obecného povědomí, že důležité nejsou Zemanovy mediální útoky, ale podezření, že v boji s korupcí vláda podlehla. Ohromující důkazy, které takovým obavám dávají za pravdu, se nakonec objevují až příliš často a vláda přitom překračuje další a další hranice.

Dosud například obcházela především zákon o zadávání veřejných zakázek. Může to být ale ještě horší, jak svědčí mimořádně temný případ firmy Falkon (viz reportáž na str. 6), které vláda tajnou smlouvou předala ruské pohledávky. Z dostupných informací se zatím zdá, že firma, o které se nic neví a před kterou vládu varovala rozvědka, dostala šanci vyprat peníze v řádu desítek miliard korun.

Zároveň vzniká podezření, že vláda, možná nevědomky, při podpisu smlouvy obešla zákon, který má praní špinavých peněz zabránit. Než uvažovat, co vlastně Respekt mínil obratem „korupční chování ministrů“, by tedy bylo lepší zjistit, co přimělo českou vládu uzavřít podezřelou smlouvu o deblokaci ruského dluhu, a přesvědčit ji, aby smlouvu zveřejnila.