Něco sprostého a vulgárního

"Je něco sprostého a vulgárního v korupci těch, kdo přicházejí k moci náhodou, " odsoudil jeden z rozměrů americké demokracie počátkem devatenáctého století její velký obdivovatel, markýz Alexis de Tocqueville. Byl upřímně zděšen rozsahem loupeží veřejného majetku i rozprodejem mocenských výsad, kterých se ve Spojených státech účastnily mnohem širší vrstvy než v jeho rodné Francii.

Usoudil proto, že korupce má kořeny v samotných základech demokracie a že je velmi obtížné s ní bojovat. Přesto je v obecném zájmu ten boj neustále vést. Několik pokusů zaznamenala v poslední době i Česká republika, což vzbudilo naději, že snaha potřít korupci se stane vážným tématem předvolebního boje.

Markýzovy nepříjemné pravdy

Každý zhruba ví, co je to korupce. Jsou to přece úplatky, které otevírají přístup k jinak obtížně dostupným službám. Ale jestli je jí v Česku hodně nebo málo, proč tu je a jak se s ní dá bojovat - odpověď na tyto otázky zůstává v mlhách. Když přece jeden druhému dá úplatek, je to zcela přirozené a také je jasné, že ani jeden z nich druhého neprozradí. Tak co s tím?

Vzhledem k tomu, že podle mezinárodních srovnávacích výzkumů Transparency International ve zdejší zemi korupce přibývá, je skutečně třeba něco dělat. Klíčem k poznání korupce mohou být dodnes klasické Tocquevillovy věty. Markýz rozeznával dva druhy korupce. Pomocí té shora získával omezený okruh vládců, třeba v dobách království, podporu v důležitých vrstvách společnosti. Korupce zdola naopak vládne v systémech, kdy má k moci přístup větší množství zpravidla nepříliš bohatých lidí - je typická třeba v demokraciích, kde se zvolení vládcové snaží své mocenské postavení co nejdříve zpeněžit.

Většina Čechů si pamatuje, že v dobách normalizace vládly oba druhy korupce. Omezený přístup ke službám se dobýval úplatky, naopak větší kolaborace s režimem byla odměňována výsadami. Sociolog Ivo Možný proto ve své knize „Proč tak snadno“ upozorňuje na jednu důležitou příčinu, proč padl komunistický režim: vládcové už neměli ovládaným co nabídnout. Demokratičtí politici mají naproti tomu výhodu, že svou moc nepotřebují potvrzovat korumpováním občanů, ale volebními sliby.

Korupce zdola ale Čechům zůstala. Tocquevillovu pravdu, že má v demokracii skvělé podmínky k růstu, zpočátku nikdo nebral vážně. Dokazuje to třeba povzdech polistopadového politika Jana Stráského. V dobách, kdy se provalily největší tunely v bankách a fondech, odmítal výčitky, že předchozí vlády dostatečně nebránily možné korupci, se slovy: "Mysleli jsme, že lidé jsou lepší. " Dodnes se udržuje mýtus o čistotě kuponové privatizace, která prý na rozdíl od privatizací v okolních zemích měla tu výhodu, že vyloučila korupci. A to i přesto, že dvě třetiny špatných úvěrů v tuzemských bankách jsou dostatečným důkazem, že korupce při české transformaci byla značně vyšší než třeba v Polsku a Maďarsku s třetinou špatných bankovních úvěrů.

Živí sama sebe

„U demokratických národů ti, kdo stojí v čele státu, jsou téměř vždycky vystaveni těžkému podezření; z toho plyne zdání jisté legality zločinů, z nichž jsou obviňováni. Představují tak nebezpečné příklady pro ctnost, která dosud zápasí, a skýtají lichotivé srovnání pro neřest, která se skrývá. " Po dvanácti letech demokratického režimu Češi dobře vědí, co svými slovy Tocqueville myslel. Z přijímání úplatků, podivného výprodeje státního majetku a prosazování svých přátel na důležitá místa je podezírána většina politiků, některým bylo korupční chování prokázáno - nikdo ale za to nebyl soudně potrestán, jen někdy ztrátou politického vlivu. Takové vzory mohou "útočit přímo na morálku národa“ a „nepřímo vykonávat nátlak na veřejné podvědomí“, tvrdí Tocqueville.

V Česku je jedním z důsledků názor, že (slovy analytika společnosti GfK Pavola Friče) „zkorumpované jsou v očích veřejnosti hlavně nižší vrstvy státní správy“, a fakt, že „podnikatelé vnímají při získávání veřejných zakázek korupci jako určitou pracovní metodu“. Tím ale dochází k nemilému důsledku, který popsal v MF Dnes šéf Transparency International Peter Eigen, totiž že korupce „živí sama sebe“ - znají to afričtí policisté, jejichž jediným příjmem jsou úplatky, i čeští podnikatelé závislí na veřejných zakázkách.

Cesta z toho

Tocquevillova teorie ukazuje i možný postup v boji s korupcí: "Korupce a neschopnost nepředstavují obecné zájmy, jež by mohly spojovat lidi trvalým způsobem. Dva zkorumpovaní úředníci nebudou nikdy pracovat ve společné shodě, aby zajistili rozkvět korupce a neschopnosti i u svých potomků. " Také v Česku se veřejný zájem postavil proti korupci a před třemi lety vynesl na premiérské křeslo Miloše Zemana. Jeho vláda boj s korupcí ale prohrála, jak svědčí údaje Transparency International i korupční chování ministrů nejmladším Březinou počínaje a nejstarším Grégrem konče. Ostatně se příliš nesnažila ani průhledně zadávat veřejné zakázky, ani omezit zbytečnou byrokracii. Lidé tedy nebudou stranám protikorupční sliby napříště věřit.

Šance, jak učinit z korupce předvolební téma, ale existuje. Všem srozumitelný boj s ní totiž politici mohou vést ve vlastních stranách. Už na jaře vyhráli Cyril Svoboda a Hana Marvanová předsednická křesla lidovců a Unie svobody především díky tomu, že odmítli usednout do stínové vlády s Miroslavem Kalouskem, lidoveckým místopředsedou obviňovaným z neprůhledného rozdělování vojenských zakázek.

V posledním týdnu začalo další dějství. Cyril Svoboda své tažení zbrzdil, a přestože nevyšly najevo žádné nové informace, už potřetí se Kalouskovi omluvil. V rámci boje o místa na volebních kandidátkách Unie svobody se mimo jiné i z korupce obviňují někteří pražští zastupitelé. Největší zásah se podařil ostravské okresní organizaci ČSSD, která doporučila až jako pátého mezi svými kandidáty do parlamentních voleb Petra Lachnita, místopředsedu strany, ministra a hlavního účastníka řady korupčních afér. Podle takových informací se už může volič rozhodnout.