Katedrála krásy i krutosti

Slavný francouzský kritik André Bazin před lety prohlásil, že filmový festival je „bohoslužbou bez víry“. Film v tomto pojetí představuje „jediného ryze moderního nástupce všech náboženství“. Bazinova slova, pronesená na přehlídce v Cannes roku 1952, nás mohou dodnes nabádat k tomu, abychom vzali označení „festival“ doslova. Pokud tak učiníme, budou platit i o akci, která začala minulý čtvrtek v Karlových Varech. Zjevné obrazy a skryté obchody vytvářejí i tady svátek, jehož hlavním rysem je intenzita. Během deseti dní se stovky projekcí nesčítají, ale násobí, a jen díky tomu se ukazují netušené souvislosti mezi původně zcela odlišnými filmy. Život této nové tkáně by byl ovšem nemožný bez symbiózy s místem festivalu. Jeho tvář musí nést jizvy střetu různých epoch i kultur a festivalové dění se v něm nesmí rozpustit. Karlovy Vary, vedle Cannes další filmové lázně Evropy, tyto podmínky splňují. Možná i proto se postupně dotahují na slavnější „Berlín“. O generaci starší festivaly v Benátkách a Cannes si sice udržují díky jedinečné souhře kultury a obchodu naprosto výsadní postavení, ale i jim se za posledních pět let Karlovy Vary přiblížily. Alespoň po programové stránce: letošní přehlídka nového korejského filmu je svým rozsahem bez konkurence i ve světovém měřítku. Kvalitu soutěže potom potvrzuje třeba účast snímků Jean-Pierra Jeuneta (tvůrce čtvrtého Vetřelce) nebo Billeho Augusta, dvojnásobného vítěze z Cannes. Na rozdíl od francouzských lázní nemůže v Čechách vzniknout…