Příliš brzo na zázraky

Dva nejprestižnější vědecké časopisy Nature a Science zveřejnily ve svých únorových číslech mapy lidského genomu. Na takový impulz přirozeně zareagovala média po celém světě. V uplynulých týdnech tak v tisku nebyla nouze o spekulace, podle nichž lze v souvislosti s rozluštěním lidského genomu očekávat v blízké budoucnosti zásadní pokrok v léčení těžkých nemocí. Namístě je však spíše zdrženlivost.

Tělo jako megapole

Důvodů ke zdravé skepsi je hned několik. Především je však dobré si ujasnit, jak daleko naše poznání sebe samých zmapováním lidského genomu vlastně dospělo. Lidský genom - tedy soubor informací potřebných pro náš život - si můžeme pro názornost představit třeba jako rozsáhlý archiv výkresů sloužících k výrobě nějakého velmi komplikovaného automobilu (buňky). Kvůli přehlednosti je archiv rozdělen na 23 oddělení (jednotlivé chromozomy) a je zdvojen pro případ, že by jeho část byla zničena (každá normální lidská buňka má dvě kompletní sady, tj. 46 chromozomů). Celkový počet výkresů ve všech odděleních se pak pohybuje mezi 32–39 tisíci (jednotlivé geny). Část výkresů přitom slouží k výrobě jednotlivých automobilových součástek (bílkovin), ostatní pak pro informaci, v jakém pořadí a množství mají být tyto součástky vyráběny a jak se mají smontovat (regulační geny). Podobně jako součástky automobilu, také bílkoviny v lidské buňce spolu komunikují. Vzájemně si předávají informace o stavu vnitřního a vnějšího prostředí, plní kontrolní funkce…