Záhřebský čas rekapitulace

Oproti Praze je Záhřeb malé město, ale hezké, s živým tržištěm, záviděníhodnou rybárnou a koberci kavárenských stolků, které nikdy úplně neosiří. Nepůsobí dojmem poválečného města, pravda, tady se nebojovalo.Nad vchodem do záhřebské katedrály visí obraz muže v kardinálském rouše, Alojzije Stepinače. Na zdi domu nápis křídou „Chorvatští hrdinové,nebojte se,i Stepinače odsoudili!“ naráží na čerstvé nepopulární rozhodnutí předsedy vlády Mesiče odstranit z chorvatské armády generály, kteří vedli poslední „národněosvobozeneckou“ válku.

Ukradená Jugoslávie

Když v Bělehradě propukla revoluce, chorvatská televize informovala poctivě,ale bez radosti. Na obrazovce defilují nadšení západní politici. Slova, kterými Srbům slibují štědrou hospodářskou pomoc, chorvatská televize vystřihla. K ontrast s totalitním Srbskem sloužil Chorvatům jako lichotivé srovnání: Nebyli jsme žádná esa, ale pořád jsme na tom byli líp než oni. Naše vlády byly hloupé, reformy pomalé, kradlo se, ale neměli jsme Miloševiče.Chorvatům jejich „vůdce“ sám od sebe zemřel. Kdyby nezemřel, panoval by nejspíš dosud. Chorvaté se nestali hrdiny, nebojovali před televizními kamerami, změna jejich politického systému nevzbudila euforii ani dojetí. Ti, kteří do poslední chvíle kolaborovali s Tudjmanovou vládou, tiše přešli na druhou stranu. Nacionalistická strana HDZ přitom svoji moc neztratila úplně.Odpočinula si a po roce chystá svůj návrat na scénu. Na záhřebské katedrále se skví už zmíněný…