Platit, prosím

„Šlo o zcela praktickou obavu z toho, že se zprivatizovaná banka začne chovat velmi obezřetně.“ Na tato slova, jimiž Václav Klaus zdůvodnil svou nechuť k prodeji státních podílů, by se v žádné diskusi o stavu tuzemského finančního trhu nemělo zapomínat. Z úst někdejšího liberála to byla pozoruhodně perverzní logika, zvlášť když jako odstrašující příklad uváděl Živnobanku, jež se prý po privatizaci „vůbec nenamočila do reálné ekonomiky“. Ke všemu Klaus tuto svou strategii prozradil až v roce 1998, rok po odchodu z premiérské funkce - předtím všichni věřili ujištěním jeho vlády, že na prodeji bank se pilně pracuje. Definitivní účet za tento jeho hluboký omyl ještě neznáme. Teprve se uvidí, kolik stát vydobude z pohledávek převzatých od velkých peněžních domů. Částečnou představu o účtu, jejž zaplatíme, si ale lze udělat ze seznamu ztrátových úvěrů Komerční banky za téměř 56 miliard korun, který zveřejnila minulé úterý na internetu státní vymahačská společnost Konpo. Ano - takto vypadají výsledky neopatrné banky, důkladně namočené do reálné ekonomiky.

Úvěry na socialismus

Po pádu IPB už je éra státních záchranných akcí pro velké banky - doufejme - u konce. Na místě je otázka, jaké špatné úvěry bankovní domy stáhly pod vodu. Hlavní příčinu ztrát Komerční banky představují podniky jako Tatra či Škodovka, které na seznamu Konpa nenajdeme (převzala je Revitalizační agentura). Právě ony jsou příkladem firem, které nejvíce těžily ze systému, pro nějž se…