Architekti vlastního pádu

Druhý červenec přinesl Mexiku senzaci. Vítězem letošních prezidentských voleb se poprvé po 71 letech vlády Institucionální revoluční strany (PRI) stal opoziční kandidát a outsider této dokonalé symbiózy státní a partajní moci, Vicente Fox. Šokující, byť dlouho vytoužená zpráva, vyvolala mezi Mexičany nadšení z demokratického zázraku a přirovnání k pádu berlínské zdi. Alternace moci, kterou tato změna znamená, však sama o sobě nezaručuje, že se z Mexika stane stát méně centralistický, méně prezidentský, či dokonce spravedlivější.

Stát a strana

V posledních desetiletích svého monopolu na mexickém politickém nebi bývala Institucionální revoluční strana hodnocena jako, mírně řečeno, překážka na cestě k plnokrevné demokracii. Přitom jedním z hlavních cílů jejího vzniku v době agonického závěru mexické revoluce bylo zaručit pokojné, nekrvavé střídání moci v Mexiku. Tento mandát si PRI vysvětlila po svém a moc si předávala jen v rámci úzké vrstvy stranické elity. Za tři čtvrtě století se tak priísmo stalo v Mexiku normou politického života, ekvivalentem státu, pavučinou kamarádíčkování, symbolem pro nestydatou korupci a autoritativní monopol moci. Obrovská armáda loajálních byrokratů, odborářů, zaměstnanců státních podniků, ale i masy zbídačených vesničanů, jejichž hlasy kontroloval za náležitou odměnu soudruh cacique, dodávaly této straně po většinu 20. století spolehlivou voličskou základnu. V poslední dekádě procházela PRI akutní krizí legitimity, a…