S tváří Karla Kühnla

Minulou neděli v Brně zvolila Unie svobody nové vedení. Předsedou se stal Karel Kühnl, který dostal dvakrát víc hlasů než Vladimír Mlynář. Je to změna oproti minulému roku, kdy byl na republikovém shromáždění jediný kandidát, dosavadní předseda Jan Ruml. US přitom přišla v sobotu večer s další novinkou: oba kandidáti na předsedu museli zodpovědět desítky otázek na tělo od přítomných delegátů. Kdo viděl dosavadní vrcholné akce US, musel mít z brněnského sjezdu pocit, že straně nastávají nové časy. Když se rozhodla být jasnou opozicí, našla svou parketu a napříště se z málo sebevědomých a ublížených politiků stanou mluvčí značné části občanů, nespokojených s opoziční smlouvou.

Prázdná lahev

Jan Ruml odstoupil na podzim. Pod jeho vedením unie nenabídla žádnou alternativu. Část občanů dlouhé měsíce čekala, že jim nová strana začne naslouchat a že začne i tvrdě prosazovat jejich zájmy. V tom se zklamali. Je pravda, že unie loni podpořila akce NATO v Kosovu, prosadila snížení přímých daní, zabránila likvidaci soukromých škol, odmítla účelové změny ústavy a zveřejnila účty na internetu. Dodržovala volební program a sliby voličům, což u nás není vůbec samozřejmé. Jenže to nestačí. Strana musí umět překvapit, oslovit a vyzvat příznivce ke spolupráci. US loni na jaře vyhlásila 1000 dní pro Evropu, tím ale se zájmem o náš vstup do EU skončila. Spojila se s KDU-ČSL, ODA a DEU do čtyřkoalice, která v průzkumech sbírá vysoké preference, ovšem nemá společný program. Pouze Karel Kühnl oznámil, že se chce stát lídrem čtyřky. Může se takové spojenectví stát vážným soupeřem stran opoziční smlouvy nebo třeba jen komunistů? Unie svobody se během dvou let stala klasickou českou stranou, jejíž funkcionáři vyhlédnou jen výjimečně z pohodlných kanceláří v parlamentu. To se změnilo počátkem letošního roku. Unie jako jeden muž odmítla námluvy lidoveckého místopředsedy Cyrila Svobody a Miloše Zemana - pokud čtyřkoalice podpoří rozpočet, ČSSD vypoví opoziční smlouvu. Přední unionisté tak škrtli poslední naději, že se do Česka v dohledné době vrátí normální model demokracie, a rozhodli se počkat do voleb. Na omluvu mohou uvést, že Zemanovi se stejně nedá věřit. Po brněnském sjezdu se však zdá, že jim samým rozhodnutí pomohlo.

Proti Šloufovi s Mackem

Delegáti v Brně vystupovali zcela jednoznačně: příští volby vyhrajeme a spolupráce s ODS ani s ČSSD nepadá v úvahu. Ivan Pilip opoziční smlouvu razantně nazval „koalicí Šloufa s Mackem“ - tito muži prý slouží jako symbol toho, že současná elita povýšila ekonomické zájmy určitých skupin nad zájmy veřejnosti. Unionisté se prostě přestali bát, že si to s jednou či druhou velkou stranou rozházejí. Cestu vidí v práci na věcných tématech, jako je otevření vysokých škol mladým lidem, v podpoře podnikatelům, v dalším snižování daní a v síle čtyřkoalice. Ta bude mít podle Vladimíra Mlynáře i dalších možná už na podzim společný program, stínovou vládu a jednoho výrazného lídra. Lídrem nemusí být nutně unionista. Unie, lidovci i ODA mají zásobu kandidátů na stínové ministry, a je proto nepochopitelné, že tito lidé už dávno tvrdě neoponují dnešním ministrům Zemanova kabinetu. Vítěz boje o předsednictví Kühnl má proti Mlynářovi řadu předností: plynně ovládá angličtinu a němčinu, je vzdělán v právech i ekonomii, má diplomatickou průpravu a dobře zná evropské prostředí. O jeho vítězství ale rozhodla spíše úvaha delegátů, že nebude přece jen tak revoluční jako Mlynář a že nebude po stranících žádat tak velké nasazení v boji o přízeň voličů. Kühnlův vyzyvatel nakonec dostal cenu útěchy: 1. místopředsedu. Staronovým místopředsedou se stal šéf vzdělávacího výboru sněmovny Petr Mareš, spolu s ním byla zvolena bývalá poslankyně Hana Marvanová a Miroslav Malchar ze severní Moravy. „Unie svobody se poměrně rychle stala součástí politického establishmentu,“ připustil své chyby někdejší předseda Ruml. Naději na změnu ve straně dává nečekaná sebejistota delegátů i obou kandidátů na předsedu. Pokud tedy můžeme věřit brněnskému sjezdu, máme se snad v politice nač těšit.