Levné sny, drahé probuzení

Kdo by si nepřál prolenošit dva týdny na Tahiti, pozorovat korálové rybky v modré laguně, popíjet ve stínu kokosových palem dvanáctiletou whisky, být obsluhován svalnatými Polynésany nebo polonahými kráskami - a to všechno za deset tisíc korun. Sen o prázdninovém ráji se však pro mnoho Čechů v uplynulých týdnech změnil v noční můru. Zkušenost zhruba 30 000 českých turistů, kteří letos přišli v zkrachovalých cestovních kancelářích o své peníze, ostatně mluví sama za sebe. Veřejnost se proto prostřednictvím médií obrací na vládu, aby zaručila, že se v příští sezoně nic podobného nebude opakovat, a úředníci ministerstva pro regionální rozvoj už také chystají příslušný návrh zákona. Pokud svůj záměr prosadí, můžeme se spolehnout mimo jiné i na to, že napřesrok nás výlet do Středomoří nebude stát deset, ale více než dvacet tisíc korun.

Obrana Karla Dyby

Pokud máme najít konkrétního politického viníka nynějších krachů cestovních kanceláří, většinou za něj bývá označován bývalý ministr hospodářství Karel Dyba. Tak dlouho prý hájil v turistice trh bez přívlastků a tak dlouho odmítal všechny návrhy na regulaci cestovního ruchu, až na to - podobně jako v případě kapitálového trhu - doplatily desetitisíce obyčejných lidí. Věc má však i svou druhou stránku: na Dybově liberalismu totiž turisté také vydělali. Přinejmenším ti z nich, kteří se k moři i zpátky v minulých letech dostali bez velkých potíží a za relativně málo peněz. Právě díky tomu, že se v turistice podnikalo naprosto bez zábran, šly cestovky s cenami tak dolů, že Češi bez nejmenších jazykových znalostí procestovali celou Evropu za ceny, které se dříve platily za zájezdy ROH k Balatonu. Kdo navíc nechtěl cestovat ve starém socialistickém stylu v omlácených karosách nebo iljušinech a živit se u moře konzervami ohřívanými na lihovém vařiči, mohl si koupit zájezdy na běžné evropské úrovni u zahraničních cestovek. Také za ně zaplatil méně než například turisté z Německa (v posledním roce byly dvoutýdenní letecké zájezdy už od dvaceti tisíc za osobu), protože tuzemský trh nedovoloval vyšroubovat ceny.

Není také pravda, že české státní úřady na bezpečí svých turistů nedohlížely. Přinejmenším kontrola letadel byla na dobré úrovni a snaha kanceláří ušetřit neohrozila bezpečnost cestujících. Pokud tedy chceme zjišťovat, co vlastně ministr Dyba udělal, můžeme klidně říci, že nám za mimořádně nízké ceny otevřel brány Evropy. A záleželo jen na nás, jednotlivých turistech, jak možnosti využijeme.

Kladivo na turisty

Majitel jedné ze zkrachovalých kanceláří nedávno upozornil, že Češi letos víc než kdy jindy čekali s objednávkami zájezdů na poslední chvíli a nutili tak cestovky, aby ceny za již nasmlouvané, ale zatím neprodané zájezdy snížily pod „výrobní náklady“. Říkat dnes zdrceným nešťastníkům, kteří přišli o své dovolené i peníze, že se záměr kapitalisticky užívat za socialistické ceny musí logicky vymstít, je ale zbytečné. Podobně totiž uvažují turisté na celém světě. Lepší je připomenout, že čím nižší cena za zájezd, tím větší riziko, že něco nevyjde. Jinak řečeno: turista se dnes může rozhodnout, jakou hru bude hrát. Kdo nechce snášet riziko levných zájezdů, jež se mohou proměnit v rodinnou pohromu, může si připlatit a cestovat s renomovanou německou kanceláří, kde je riziko bankrotu nulové.

Se svou touhou po laciných zájezdech jsme to zkrátka přehnali. A kdo dnes na vládě požaduje, aby zajistila splnění jeho nejtajnějších snů, měl by si uvědomit, že na svou hlavu přivolává katastrofu. Pokud státní úřady skutečně donutí všechny cestovní kanceláře, aby se pojistily a kromě toho ještě platily do společného garančního fondu, bude to mít dva důsledky: kancelářím narostou náklady a své zájezdy zdraží. Následně zkrachují malé cestovky, které pojistku nebudou schopny zaplatit. A že pak velké firmy bez laciné konkurence opět zdvihnou ceny, snad není třeba připomínat. O kolik to bude, není těžké uhádnout. Na regulovaném trhu s turistikou nebude důvod, aby Češi platili za dovolenou v Řecku méně než Němci. Skončí tak praxe, kdy například Fischer u nás nabízí letecké zájezdy o deset procent laciněji než Němcům.

Státní úředníci přesto budou muset na současnou turistickou krizi nějak zareagovat. Není pochyb o tom, že by měli důsledně stíhat podnikatele, kteří jsou v podezření, že bankrot fingují a peníze od turistů přelili do jiných firem. Lepší orientaci zákazníků v nabídce by mohla zajistit i nezávislá agentura, která by známkovala výkony cestovních kanceláří (měly ji už dávno ustavit samotné cestovky, dnes je ale zřejmé, že to bez státního zásahu nepůjde). Existuje tedy liberální řešení, které ochrání zákazníky a přesto udrží ceny v přijatelné výši  - a není k němu třeba další zákon.