Česká krize

Prohlubující se ekonomická a společenská krize již dosáhla takového stadia, že je třeba zahájit přípravy na předčasné volby. Koncem minulého měsíce to řekl Miloš Zeman a přiložil tak další polínko k diskusi o „rostoucích potížích naší ekonomiky“ a „zhoršující se náladě ve společnosti“. Nářky na poměry ale předseda sociálních demokratů nevymyslel. Jsou slyšet ze všech stran české politické scény, ozývají se i odbory, profesní sdružení, intelektuálové.

Tyto výkřiky nemusí sledovat jen nevinné politické cíle, mohou hrát nebezpečnou roli sebenaplňujících se proroctví. Budeme-li stokrát číst a poslouchat, že krize je už tady, nebudeme přece těmi posledními, kdo ji nevidí. Říkat s Václavem Havlem, že ve společnosti je „blbá nálada“ a „dusno“, se dnes může i v pravicových salonech. Nakonec to bude pravda - když veřejnost očekává krizi, dočká se spíše dříve než později. Přes vytrvalé přesvědčování špatných proroků však sociologická data ukazují něco jiného: nálada se v posledních měsících zhoršila, společenská krize se ale prozatím nekoná.

Ekonomika: Na šikmé ploše

Není pochyb, že republika má ekonomické potíže. Na jedné straně se zdá, že stát jen trpně přihlíží tunelování bank a vykrádání investičních fondů, na druhé straně se hovoří o rozpočtových škrtech, brzdění růstu mezd, zdanění energií a o další finanční zátěži domácností. Oba problémy přitom mají společného jmenovatele: velká část naší ekonomiky nemá opravdového pána. Ani pilní shromažďovatelé akcií, ani věřitelské banky netlačí v bývalých státních podnicích na zvyšování kvality výroby. Lidé tedy víc nepracují, přitom ale požadují vyšší mzdy. Na pracovním trhu zkrátka chybí konkurence, která by nás donutila vyměnit pohodu teplých míst a odborářské pojetí zaměstnání za skutečný výkon odpovídající očekávaným platům.

Týká se to ostatně i státních úřadů a dalších veřejných institucí, které v pohodě přijímají stále nové pracovníky a zvyšují platy rok od roku vyšším tempem. Své potíže mají i odvětví, která by měla mít na starost „lidský kapitál“, a tedy vlastně naši budoucnost (školství, zdravotnictví a výzkum). Také zde chtějí být zaměstnanci za své vysokoškolské diplomy placeni alespoň srovnatelně s vyspělými zeměmi, zapomínají ale přitom, v jaké době většina z nich tyto diplomy získala a jakými faktickými znalostmi jsou podloženy.

Skutečná ekonomická krize je naštěstí pouze hrozbou zítřka, přesto potíže s produktivitou české práce skutečně už dnes dávají dostatečné důvody k varování před poklesem ekonomické úrovně.

Společnost: Krize už byla

Pokud však jde o společenskou krizi, je tomu přece jen trochu jinak. Termín „společenská krize“ obvykle označuje stav, kdy se rozkládají instituce a vazby, které drží společnost pohromadě, kdy se nebezpečně zvyšuje hladina tzv. sociální frustrace. Užívá se především ve chvíli, kdy ve společnosti dramaticky narůstá počet lidí, kteří požadují zásadní změnu politického systému. Taková krize byla názorně manifestována na listopadových náměstích, dovedena do změny režimu a vyjádřena heslem „zpět do Evropy“ - politicky i ekonomicky. Pokud tedy chceme hovořit o společenské krizi, nemusíme se dívat do budoucnosti. Je hlavně věcí včerejška, komunistické minulosti a jejího lepkavého dědictví.

Dostat se ze společenské krize, do níž jsme se propadali několik desítek let, je pochopitelně svízelné a zdlouhavé. Znamená to překonat zažitou politickou lhostejnost, spoléhání na pomoc státu a všechny další návyky a iluze zakotvené v režimu tak nepřátelském ke svobodě jedince, jakým byl komunismus. Ze všech léček nastražených minulostí je patrně největší ta, že únik z ní musí vést a provádět lidé, kteří jí sami byli hluboce zasaženi. Jinou léčku naopak klade obnovený demokratický systém: čas pro každé svobodně zvolené politické vedení je neúprosně vyměřen, a razance změn je tudíž vždy tlumena touhou politiků znovu obstát před většinou obyvatelstva. Přesto je čas, který nestačí k prosazení změn, dostatečně dlouhý pro radikální kritiku a vymýšlení katastrofických scénářů.

Dnes je to zvlášť nepříjemné. Pokud se vláda například pokusí zastavit nebezpečný mzdový růst, narazí na rozhořčené hlasy, které budou bránit pracující: zatímco pro velkopodnikatele a bankéře je uzda povolena a nikdo je nepostihne za to, že neplatí žádné daně ani sociální pojištění, pro malé lidi se přitahuje. Situace na první pohled jako stvořená k tomu, aby se zatopilo pod kotlem sociální nespokojenosti. Pokud společnost skutečně prožívá hlubokou depresi, pak by stačilo málo a v příštích týdnech můžeme čekat desítky tisíc nespokojenců na ulicích. Odpovídá ale tato temná vize skutečnosti? Vypovídá chování a postoje lidí, jak je známe ze sociologických výzkumů, o hluboké společenské krizi?

Zlatá devadesátá léta

Lidové noviny referovaly v únoru o průzkumu společnosti STEM pod titulkem, že „v pocitech z minulého roku převládají obavy, strach a nejistota“. Podobně dramatická interpretace se naposled objevila minulé pondělí v časopise Týden: „Táže-li se agentura STEM jaké máte převládající pocity z loňského roku a nejčastější reakce zní strach, obavy, nejistota, pak je ve státě českém cosi velmi v nepořádku.“ Jistě, mnoho věcí je v nepořádku a jednou z nich je způsob, jakým se zachází s průzkumy veřejného mínění. Co vlastně STEM v únoru zveřejnil? Skutečně šlo o výsledky výzkumu převládajících životních pocitů v minulém roce a jejich porovnání se stejným výzkumem z roku 1994. Výsledky ovšem nehovořily o tom, že se česká společnost řítí do katastrofy. Naopak jasně ukázaly, že v životních pocitech nedošlo za poslední dva roky k žádné změně, která by stála za řeč, a že skutečně negativní nálada převládla pouze u jedné třetiny dotázaných (graf 1). Dobrý pocit z minulého roku přitom vyjádřilo přes 40 procent dotázaných, přičemž ti zbývající pociťovali „únavu“ (není divu), „nudu“ (lze jen závidět) či „neklid a nesoustředěnost“. Člověk je skoro v pokušení dát za pravdu Václavu Klausovi, který při svých stížnostech na novináře rád opakuje varování před nebezpečím mediální reality, která je od té, kterou skutečně prožíváme, „jaksi posunuta“.

O tom, že za poslední dva roky nedošlo k žádné velké změně základních životních pocitů, které by mohly signalizovat krizový vývoj, nakonec svědčí i nedávný výzkum Sociologického ústavu Akademie věd. Ukázal, že tzv. sociální frustraci (stav, kdy je člověk nespokojen se svým postavením ve společnosti a zároveň nevidí žádnou cestu, jak ho zlepšit) podléhá letos zhruba stejný počet lidí jako v roce 1995. Přestože kritika chaosu na politické scéně nebo neutěšených hospodářských problémů nepochybně sílí, nevedly zatím k žádnému radikálnímu obratu v základních životních pocitech. Pocity frustrace nejsou u nás jistě zanedbatelné (například s tvrzením „ať si říká kdo chce co chce, průměrný člověk se má stále hůře“ dnes souhlasí dvě třetiny občanů), přesto nejsou silnější než ve vyspělých zemích a zavedených demokraciích.

Bez polštářů

Dokladem společenské krize mají být i často citované průzkumy, podle kterých klesá důvěra ve vládu či jiné instituce. Ano, opravdu klesá. Kdo se ale obtěžoval ukázat, na jakých výšinách důvěry jsme začínali a zda pokles náhodou neznamená přiblížení hladině důvěry běžné v západních demokraciích? Nedávný výzkum provedený mnichovským institutem IMAS v České republice, Polsku, Maďarsku, Německu a Rakousku ukázal, že Češi spolu s Rakušany nejméně ze všech Středoevropanů prožívají současnost jako „těžké časy“ a že si v porovnání s ostatními dělají nejmenší starosti s hospodářskou situací své země.

Společenské postoje se skutečně mění, zpravidla však jde o pozvolný proces. Probíhající změny mínění také nebyly nastartovány dnes ani včera, ale téměř na počátku transformace. Vše se odvíjí od „transformačního polštáře“, který způsobil, že většina občanů snášela počáteční tíži reformy bez reptání. Jestliže hospodaření podniků leželo od roku 1992 na polštářích podhodnocených mezd a exportně výhodného kurzu koruny, občané měli k dispozici tolik vytoužený polštář náhlých svobod, otevřených hranic a vpádu západní kultury do běžného života. Politická svoboda sloužila jako tvrdá valuta, kterou se ochotně platilo i za přechodné ekonomické strádání. Jenže svoboda se postupně stávala samozřejmostí a nároky na zažité sociální jistoty znovu krok za krokem narůstaly. Původní priorita Klausovy „tržní ekonomiky bez přívlastků“ v myslích lidí ustoupila „sociálně tržní ekonomice“, která trh spojuje s masivním státním přerozdělováním (graf 2).

Demokracie do nepohody

Debatu o tom, zda u nás probíhá, nebo se dokonce prohlubuje společenská krize, však nelze vést pouze na základě výzkumů veřejného mínění. I kdyby sociologové zachytili momentální stav společenského vědomí nebo jeho proměny zmapovali naprosto spolehlivě, pořád se ještě nedovíme mnoho o tom, co se děje v hlubších vrstvách společnosti. Stabilita na povrchu nemusí nutně znamenat, že se nic neděje uvnitř. Postoje se mohou různě hýbat tam i zpět, důležitější však je, jak se projevují v chování konkrétních lidí, v běžném životě i politice. Hlubší sociologické analýzy ukazují, že hlavním motivem společenského života posledních let je postupné začleňování jednotlivých lidských osudů do správných sociálních souvislostí.

Stále víc lidí má totiž v zásadě takové názory, ale i politické postoje, které odpovídají jejich profesi a postavení ve společnosti. Na rozdíl od nepořádku v hlavách občanů na počátku transformace dnes víme, že nelze být zároveň rovnostář, a přitom požadovat mzdy podle zásluhy. Také pojmy „levice“ a „pravice“, které byly původně téměř prázdné, dnes mají jasný obsah: ti první by dali za více rovnosti i kus svobody a ti druzí vidí ve svobodě pramen lidského rozvoje a v uměřené nerovnosti motor ekonomického růstu. Střízlivý pohled říká, že společnost se celkově usazuje, že se tedy u nás zpevňují sociální vztahy typické pro moderní západní společnosti. Jedná se o proces, který - jak poznamenal Ralf Dahrendorf - je nutným předpokladem toho, aby se naše mladá a vratká demokracie stala „demokracií do nepohody“. K ní jistě patří i střídání stran u vládního vesla a korektní vztahy mezi těmi, kdo právě nesou odpovědnost, a jejich oponenty.

Vše v pořádku, ale…

Společnost se usazuje a lidé se rychle přizpůsobují novému systému: na společenskou krizi to zatím nevypadá. Před koncem minulého roku ve výzkumu Sociologického ústavu jen každý osmý Čech usoudil, že „naše demokracie nefunguje dobře a potřebuje zásadně změnit“. Po zásadnějších změnách systému přitom častěji volají ti, kdo sami přiznávají, že vlastně politickým problémům nerozumějí (graf 3). Naopak stabilně celá polovina dotázaných v průzkumech posledních let žádá rychlé změny v ekonomice, i kdyby to mělo znamenat přechodné snížení životní úrovně. Obavy ze sociálních potíží sice pomalu rostou, nemění se ale podíl domácností, které se samy cítí jako chudé (každá třináctá). Přes všechny bankovní a privatizační aféry se za poslední tři roky nezvýšil podíl lidí, kteří tvrdí, že zbohatnout u nás mohou jen podvodníci - říká to zhruba třetina občanů.

Znamená to, že je vše v pořádku? Nic takového ovšem ze sociologických analýz nevyplývá. Stačí si všimnout tří oblastí - práce, politiky a budování institucí. Například pracovní morálka bohužel přesně odpovídá tomu, že jsme stále ještě v postkomunistické společnosti: přítomnost se mísí s minulostí v těžko rozpletitelné směsi. Lidé sice častěji mění zaměstnání, jen třetina pracovníků dnes opravdu přiznává zvýšení pracovního tempa proti období před rokem 1989. I když zaměstnavatelé kladou stále větší důraz na vzdělání svých lidí, jen necelá čtvrtina pracovníků uvádí, že svou kvalifikaci dnes využijí lépe než v komunistické éře. A jen necelá třetina zaměstnanců sděluje, že jejich výdělek roste nebo klesá podle vynaloženého úsilí. Ani nemysleme na to, že mnoho lidí si trochu fandí a že i tato nízká čísla mohou být přehnaná. I bez toho je totiž zjevné, že ve světě práce zasáhly kapitalistické změny jen menšinu Čechů.

Nejsme lidi

Své potíže má i svět politiky: málo si totiž uvědomujeme, že moderní demokratická společnost se neskládá z politických stran, ale ze společenských vrstev. „My už nejsme lidi, my jsme jenom partaje,“ mohli by dnes znovu zpívat Voskovec s Werichem. Společenský život je po dvojích volbách přepolitizován a otevírat ještě otázku dalších voleb v blízké budoucnosti hrozí úplnou likvidací věcné debaty o veřejných záležitostech. Nepřekvapuje, že 88 procent občanů by dnes přivítalo vládu odborníků místo vlády politických stran.

Pokud jde o budování institucí, zanedbaly se ve vlně liberálního nadšení. Učebnice ekonomie vycházejí z předpokladu, že trhy vznikají jaksi automaticky, příležitostnou dohodou účastníků. Přitom anglická historie minulého století ukazuje něco jiného: systém obchodní a podnikatelské svobody nebyl ničím přirozeným, ekonomika volné soutěže byla výtvorem záměrné a dlouhodobé činnosti státu. Důležitější než tržní hospodářství je totiž tržní společnost a ta se musí opírat o fungující instituce. Proto dnes i liberální ekonomové zdůrazňují úlohu institucí. Jeden z otců kuponové privatizace Dušan Tříska už dnes připouští, že první fáze transformace proběhla v „institucionálním marasmu“ - a proto musí proběhnout ještě druhá fáze. Jeho bývalý spolupracovník Tomáš Ježek se ostatně už druhý rok snaží vytvořit pevná pravidla kapitálového trhu, bez nichž se nejedná o trh, ale o „beztrestné loupení“.

Existují i další potíže a chyby, ze kterých je možné pravicovou vládu obviňovat. Určitě třeba nebylo správné, když premiér už v roce 1993 ubezpečoval obyvatelstvo, že nejhorší máme za sebou. Také obhajobu zájmů jen složitě vznikajících středních tříd (živnostníků, učitelů, nemocničních doktorů) nemuseli ministři přenechat levicovým stranám. Výčet selhání vlády by mohl být dlouhý. Přesto ale nikdo rozumný nemůže vážně říci, že je v krizi celá česká společnost. Pokud se o to bude z nějakých důvodů přece jen pokoušet, měl by si uvědomit, že nepodložená černá proroctví mohou být v kritické době transformačního poločasu nebezpečná i pro kouzelníky samotné. Nemají totiž zaříkadlo, kterým by jednou probuzené duchy komunistické minulosti dokázali bez problému zahnat zpátky.

Autoři pracují v Sociologickém ústavu Akademie věd.