Máchovský osud Roberta Johnsona

John Hammond, jeden z nejvýznamnějších amerických producentů, připravil v letech 1938–1939 v newyorské Carnegie Hall několik průkopnických koncertů Od spirituálu po swing. V té době měl už za sebou práci na posledních nahrávkách Bessie Smithové a čekala jej budoucnost zářící jmény nejen Counta Basieho, Bennyho Goodmana či Charlieho Christiana, ale i Arethy Franklinové, Boba Dylana a Bruce Springsteena. Jedním z hostů v Carnegie Hall měl být i černý zpěvák blues z mississippské Delty Robert Johnson. Místo něj však musel Hammond postavit na pódium gramofon a přehrát dvě z jeho písní, protože Johnson byl v té době už pohřben poblíž Morgan City nedaleko silnice číslo sedm. Zůstalo po něm jedenáct standardních desek, dvanáctá vyšla až po jeho smrti. Tyto nahrávky z šelakových desek byly později vydány na vinylovém LP a dnes se s nimi setkáváme znovu, tentokrát na zlatém kompaktním disku.Předpokládejme, že převážně bílé jazzové obecenstvo v Carnegie Hall už znalo blues z podání Bessie Smithové, popřípadě dalších klasiků žánru. Ale hlas, který se ozval z gramofonu, byl ještě ostřejší, ještě temnější, ještě naléhavější a především nepředstavitelně osamocený. Pro jazzové publikum byla samotná kytara jako doprovod možná málo a naopak taková dávka bolesti moc. Není divu, že nadále dávalo přednost poněkud uhlazenému Big Billovi Broonzymu a že i následující generace levicových folkařů si vybrala jako svůj idol černého trestance Huddie Ledbettera zvaného Leadbelly. Jméno Roberta…