Žlutá blikající světla na dálnici u řeky Moravy stále ještě neoznačují hraniční čáru, ale jen náledí na mostu: do vzniku samostatného Slovenska zbývá ještě několik dlouhých hodin. Bratislava ničím nepřipomíná místo, kde by se mělo něco oslavovat. Vyvěšené slovenské vlajky je možné spočítat na prstech jedné ruky. Nikde žádné transparenty, poutače, nápisy. Čtyři koruny osmdesát na každého Slováka, které věnovala slovenská vláda na oslavy samostatnosti, se kamsi vypařily.
Válka o Brod nebude
Setkání slovenských politiků s novináři v hotelu Borik se nakonec pro novináře nekoná. „Vládní představitelé si přáli lepší kontakt s žurnalisty, a proto se místo recepce pořádá tisková konference,“ vysvětluje nám úřednice. Podle reportéra z britských Timesů nezůstala v Praze ze zahraničních korespondentů ani noha. Do Bratislavy se jich podle úřednice sjelo na čtyři sta.
Tisková konference se příliš nedaří. Osobní prohlídka před vstupem, pak šálek mizerné kávy rozlévané sběračkou z várnice. V sále obsazeném převážně cizinci chybí tlumočnická služba. Premiér Mečiar má velmi blahosklonnou náladu. Až na nepovedené bonmoty typu, že Uherský Brod byl kdysi slovenský, ale válčit kvůli tomu nebudou, jsou jeho slova podivuhodně kultivovaná a smířlivá: „Spolužití v jednom státě skončilo, spolužití mezi dvěma státy začíná.“ To zní docela rozumně. Premiér se také vyhýbá siláckým prohlášením. Neopomene ovšem pochválit slovenský zbrojní průmysl a varovat Maďary před revizí hranic.
Čaj a klobásy
Šest hodin do samostatného Slovenska. Na náměstí SNP přešlapuje pořád přesilovka novinářů. Bratislavané se nechytili ani na poutač oznamující „čaj a klobásy zdarma“. Desítky rozladěných novinářů, fotografů a televizních štábů zachycují každý blábol několika desítek přítomných exhibicionistů. Národovci, kteří si přinesli rakev Československa, mají početně navrch, ale federalisté a umírnění se s nimi dávají do tuhých slovních řeží. Často se skloňuje Slovenský štát a jeho slovenská koruna rovnající se švýcarskému franku. Skinheadi vyřvávají po „bílém Slovensku“ bez Cikánů, Čechů a Maďarů, federalisté pláčí nad rozlitým mlékem a umírnění říkají, že je to sice vcelku dobře, ale nikdo neví, co bude.
Osm hodin večer. Město tone v šeru. Ulice pusté, okna slepá. Ty nemnohé bratislavské kavárničky a vinárny jsou skoro všechny zavřené. Otevřené pouštějí jen na rezervaci, většinou pro Rakušany. V téměř jediné volně přístupné kavárně na Obchodné ulici se hřeje a popíjí třicet Američanů, Němců, Rakušanů – prostě cizinců, a pět místních. Západoněmecký reportér melancholicky vzpomíná na slovinskou Lublaň a chorvatský Záhřeb, jaké to bylo tam, když se vyhlašovala nezávislost. „No jo, jak můžou ti chudáci něco oslavovat, když budou mít od zítřka skoro všechno dražší,“ končí svůj monolog povzdechem.
Všechno je jinak
Poslední hodinu života Československa odpočítávají ochraptělí národovci na náměstí SNP po sekundách. Do středu města se začínají trousit hloučky Bratislavanů. Bouchají první petardy. Náměstí SNP se přece jen pomalu zaplňuje. Kolem pódia s obrovským nápisem „Tělovýchovná jednota Brezno“ je hlava na hlavě.
Národovečtí organizátoři nezvládli své dějinné poslání: zapomněli vytáhnout na stožár československou vlajku, takže teď, když se přiblížila dvanáctá, není co stahovat. Rotě vojáků „Slovenské armády“ (o několik desítek vteřin předčasné) se pochoduje davem jen s potížemi.A pak je to tady: půlnoc. Šampaňské. Nad Tatrou sa blýská. Burácivé nadšení. Petardy. Slovenská vlajka stoupá k nebi. Polovina čestné jednotky povel k poctě zbraň slyší, polovina ne. Velící důstojník se může zbláznit. Předseda slovenského parlamentu Gašparovič na obrazovce Philips na Domě oděvů je němý, ale nakonec na náměstí přichází osobně a mluví. Premiér Mečiar z tribuny gratuluje Bratislavanům, že se stali nejmladším hlavním městem na světě. Čechům přeje, aby se ze samostatnosti také radovali.
A už se hraje. Na modrém Dunaji, Pavol Habera, Tublatanka, Peter Dvorský. „Najkrajší kút v celom svete je moja rodná zem…“ Po hodině hudba končí a Bratislava pomalu uvadá do ticha. Ve čtyři hodiny ráno žlutá světla na dálničním mostě přes řeku Moravu stále ještě varují jen před náledím, ale najednou už je to všechno jinak.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
