Monopol na budoucnost

Kolik stagnujících družstev a nepoživatelných okresních plátků neslo název Budoucnost. Soudruzi snad opravdu upřímně věřili, že svírajíce v jedné ruce generální linii a v druhé sčot mají v rukou i budoucnost. Podobenkou „naší“ budoucnosti pro ně byla maličko rozvlněná (boj protikladů), leč stále v čase stoupající (pokrok) křivka na plánovacím harmonogramu - a protože i budoucnost je třídní do té doby, než bude konečně beztřídní, modelem budoucnosti „našich nepřátel“ jim byla obdobná křivka naopak klesající.

Buržoazní pavěda futurologie byla u nás až na epizodu v 68.roce v nemilosti, dokud nevydal stařičký „technokrat“ (jaká lichotka) Kosygin celému socialistickému táboru povel k prognostice. Plánovači se nejdřív zlobili, co je to za novotu, ale pak pochopili, že jejich „nástroj“ zůstává neohrožen, neboť se jedná jen o mírně inovovaný způsob, jak malovat světlé zítřky, když už nástěnky, sgrafita, utopické filmy, ba ani akční programy nemají tu průraznost co kdysi. Záhada, jak to bude za komunismu, až budou mít všichni všeho podle svých potřeb, vzrušovala totiž naše děti ještě kratší dobu než otázka, jak dokáže čáp unést v zobáku novorozeně. Nemluvě o tom, že čím dál tím hůř se mluví o světlých zítřcích tam, kde je čím dál tím víc začouzeno.

To byly doby, kdy se k nám různá nahlédnutí do spíše temné budoucnosti doslova pašovala - a byly za to pálky daleko větší než za pornografii. Orwellův varovný román „1984“, zprávy Římského klubu, Amalrikova vize budoucnosti…