V potu tváře budovaný socialismus

O Albánské lidové socialistické republice toho náš občan ví skutečně pramálo. Ostatně nejenom náš občan. Ve vývoji a aktuální situaci této takřka dokonale izolované země se cizí pozorovatelé orientují pouze na základě kusých a těžko ověřitelných zpráv. Nicméně i to málo, co víme, stačí na dost úděsný obrázek.

Komunisté se v Albánii dostali k moci v roce 1944. V té době jich byly necelé tři tisíce (na tehdejších 1,100.000 obyvatel), ale kontrolovali sedmdesátitisícovou armádu, takže při své cestě vzhůru nemuseli spoléhat na sovětská vojska ani uzavírat kompromisní aliance s jinými politickými stranami. Snad někde tady, v tomto pocitu síly a samostatnosti, nutno hledat kořeny ortodoxní a sebevědomé praxe, která albánským komunistům vydržela už téměř padesát let.Od počátku byla za hlavní nástroj vlády považována SIGURIMI - tajná policie. Zformovalo ji pět tisíc nejspolehlivějších důstojníků armády a chapadla této instituce brzy pronikla do všech sfér společenského života. Koči Dzodze, její šéf, byl současně i hlavou mimořádných soudů. Všeobecný teror se po převzetí moci soustředil na inteligenci a představitele všech církví - muslimské, pravoslavné i katolické. Spolu s tím byla odstartována kolektivizace a společnost začala budovat „základnu pro těžký průmysl“. Úspěchy se dostavily překvapivě brzo: rekordní inflace neustále snižovala životní úroveň, devastované zemědělství nedokázalo zajistit dostatek potravin, byly zavedeny přídělové karty a povinné dodávky.…